Podle antické mytologie upatlal Prometheus z triviálního matroše hlíny a vody figuru prvního člověka (jemuž Pallas Athéna vdechla duši) a taky to byl tuhý frajer, neboť poté, co vrátil lidem oheň, byl za trest přikován ke skále, ke které každý den přilétal orel Ethon, aby mu vyrval játra. Ale ustál to, jako by věděl, že jednoho dne dorazí hrdina Hérakles, který nenažranému ptákovi pocuchá peří a Promethea vrátí zase na Olymp, kam patří. Prometheus je ale i název jistého vesmírného křižníku z amerického televizního seriálu Stargate SG-1, který poháněný generátorem antigravitačních vln, iontovými motory a generátorem hyperprostorového okna, chráněný asgardskými energetickými štíty a dosahující dvě třetiny rychlosti světla, se potuluje nebezpečným kosmickým prostorem. A Prometheus je třeba i krbová vložka, wellness hotel na Moravě, značka nářadí pro kameníky, divadelní produkční společnost, nakladatelství učebnic a bůhví co ještě… Jenomže tohle všechno jde stranou v téhle chvíli, kdy na palubě výzkumné vesmírné lodi Prometheus přilétá jeden z otců současné sci-fi režisér Ridley Scott, aby nám už konečně sdělil, odkud jsme přišli, jak jsme se opravdu zrodili a kdo jsou ti, kteří nás přivedli na tento svět. A k tomu ještě připojuje, jak to bylo s jedním z nejslavnějších a nejhnusnějších emzáků, jaký kdy oslizl filmové plátno. Chtěl toho hodně říci, ale ukázalo se, že to bylo víc, než dnes dokáže vyslovit.
Prometheus prudí bohy, vetřelce i žánr
Kdyby už nenatočil nikdy nic jiného nežli Vetřelce a Blade Runnera, dvě kultovní pecky žánru, nikdo by mu nemohl upřít právo vstoupit do dvorany slávy současné sci-fi, v níž zanechal nesmazatelný a nepřehlédnutelný otisk. Byl to on, kdo smělými a originálními tahy narýsoval její současnou tvář, který jí dal nečekaný přesah i myšlenku a vdechl tak zábavnému formátu i oslovující spirituální dimenzi. Místo spokojeného a veskrze zaslouženého hnípání na vavřínech se ale Ridley Scott odhodlal, že se dvakrát smočí v jedné řece, což kategoricky vylučoval již Hérakleitos z Efesu (a věděl proč).
Jenomže jeho osudový Vetřelec se věrný svému jménu i povaze tak nějak vetřel do jeho podvědomí a bušil do něj otázkami typu „odkud se vlastně vzal“, „kdo to byl“ a „jaká je jeho skrytá mise“ tak dlouho, až mistr kývl Foxům za předpokladu, že vysypou z prasátka dvě stě padesát milionů dolarů a povolí přístupnost od osmnácti let (na což tito samozřejmě nemohli v plném rozsahu a na první dobrou jen tak kývnout).
Ale vzhledem k tomu, že do režijního křesla tohoto projektu nechtěli pustit nikoho jiného, nakonec se dohodli. A tak po více než třech desetiletích od chvíle, kdy po sobě na palubě nákladní kosmické lodi Nostromo zanechal Vetřelec první vlhkou stopu, vsákl prvního člena předčasně vzbuzené posádky a nakonec neukousnul statečné Ripleyové hlavu a nepromluvil jejím hlasem k Zemi (jak původně chtěl rozjetý Ridley Scott), s ním startujeme do temné hororové sci-fi akce znovu.
„Vyndejte ho ze mě!“
Mrazivou vesmírnou tmou se již téměř dva a půl roku řítí jako nepatrný bod v galaktické propasti výzkumná kosmická loď Prometheus. Na její palubě je mrtvolný klid (jenž jako by předznamenával, co účastníky tohoto letu čeká), který narušují jen barevné terče displejů v řídicím centru a podsvícené schránky s hibernovanými členy posádky, okolo nichž se jako stín starostlivě šourá tichý android David.
Píše se rok 2093, takže toho, co se vzápětí stane, se může klidně dožít nějaké to dnešní zdravé batole, které se bude dobře učit a dá se na kosmický archeologický výzkum. Píše se rok 2093 a Prometheus je naveden na trasu, která byla vypočítána na základě piktogramů, majících povahu „vzkazů“ odkrytých na řadě vykopávek a starých snad desítky tisíc let. Ale našli se i takoví, jako byla třeba zaťatá výzkumnice dr. Elizabeth Shawová, kteří věřili, že to vlastně nebyly vzkazy, ale mapa spojená s pozváním, jež se vztahuje k jedné hodně vzdálené sluneční soustavě, jejíž součástí je planeta, na které by mohl být život a kde by se snad mohli lidé setkat s bohy (nebo kým), kteří jim vdechli život. Anebo s monstry, jež je krutě a brutálně vykostí, říkáte si předvídavě jako ti, kteří (právem) předpokládají, že sci-fi krvežíznivost Ridleyho Scotta léty neochabla.
A pak už Prometheus zakroužil nad rozeklaným povrchem temné planety a neomylně (jak taky jinak) přistál před mohutnou pyramidou, která rozhodně není přírodním útvarem. V tu chvíli, nedlouho po sobě, následují dva zdánlivě okrajové momenty, které vnímavého diváka (jenž dokáže číst mezi záběry) nevtíravě upozorní, že za chvíli začne maso.
Tím prvním je zdánlivě banální scéna oblékání skafandrů ve stylu „jsme přece na vědecké výpravě, takže nepotřebujeme žádné zbraně“. Ripleyová, jejíž základní instinkty v takových chvílích jedou na doraz, by je za takovouhle naivitu hnala svinským krokem (ale kde že je jí konec?) a vám je jasné, že si právě slušně nabíhají, protože to, co potkají (a pište si, že potkají, protože proč by sem jinak letěli), šutrem rozhodně nezaženou. Druhý moment představuje tisíckrát obehrané schéma, kdy skupina naivů (z nichž většina je určena k odpisu) přešlapuje před vchodem do pyramidy, za kterým číhá Zlo. V tu chvíli ještě pořád mají šanci zabalit to, schrupnout si na zpáteční cestě a zachránit si tak kejhák. Jenomže někdo z nich očekávaně řekne osudovou větu: „Jdeme dovnitř,“ a vy se pořádně opřete v křesle, protože víte, že tam najdou něco, co se jim rozhodně nebude líbit.
Existenciální kydy končí, začíná boj o život!
Je v balíku, je bytelně populární a ikonicky kultovní – a je zřejmé, že takový zůstane i nadále, navzdory Prometheovi, jehož problémem je, že chtěl evidentně naložit více, než se do něho vešlo. Jeho režisérem je neutavitelný, neopakovatelný a nestoudně invenční pětasedmdesátník Ridley Scott, jenž je pořád ve špičkové formě a dokázal by vycedit bytelnou atmosféru i ze zadělávání těsta na buchty.
Tenhle tvůrce to se svým divákem vždycky uměl a umí, dokáže se pro něj rozmáchnout k monumentálnímu celku i soustředit na vymazlený detail, jeho vizuály jsou robustní a nezaměnitelné, když se rozhodne pro drsnou a brutální akci, je nekompromisní, neuhne, dojede ji na doraz a nevybíravě vás dohraje (za což ho v tu chvíli možná na okamžik nenávidíte – ale právě proto na něj chodíte). A tohle všechno, co tvoří jeho brilantní režijní řemeslo, v Prometheovi funguje – a zároveň je to platné jako vesmírný pšouk, když se matláte s chudokrevnou story a mdlými postavami, jejichž osud vám po čase začne být tak trochu ukradený.
Scenáristi - Jon Spaihts to odstartoval a Damon Lindelof dorazil - se tentokrát opravdu moc nevytáhli. Co rozjeli jako existenciální sci-fi, s ambicí sápající se až někam ke Kubrickově 2001: Vesmírné Odyseji (v první části snímku), vzápětí podtrhli a namastili do podoby triviální, lineární vyvražďovačky, ve které podle hesla „poslední zůstává“ posádka Promethea postupně řídne až těsně k nenulovému stavu (do něhož je třeba započítat i utrženou hlavovou část věrného androida Davida). Ostatně androidi jsou na podobné zacházení ve Scottových filmech zvyklí, Ash, Bishop i Call by mohli vyprávět!
Prometheus vypadá jako prequel, o kterém se ovšem nezřídka tvrdí, že jím není, což nepochybně konzistenci snímku (jehož původní pracovní název zněl Alien Prequel) rovněž dvakrát neprospívá. Zdá se, že jedním z hlavních problémů může být, že tvůrcům nebylo vždycky jednoznačně jasné, o co tu má jít, nedokázali dát svému záměru jasnou konturu, přesnější vymezení a řád a zřetelněji formulovat, co vlastně chtějí, protože chtěli (téměř) všechno. A k tomu měli pocit, že to musí být monumentální, kultovní, spirituální a přiznávající stejnou krevní skupinu, jako má Vetřelec nebo Kierkegaard. Připočíst k tomu můžete ještě vitální marketingovou masáž, která nastolila hypertrofické očekávání, jež mohl ukojit jen výjimečný opus, kterým by Scott udělal další revoluci v žánru a svým divákům novou díru do hlavy. Ani k jednomu evidentně nedošlo. A tak se nelze divit, že při přistání Promethea na filmovém plátně zněl v očekávaném aplausu místy i poněkud rozpačitý tón.
„Chci tam, odkud přišli“
… říká Elizabeth Shawová, jako by zlověstně naznačovala, že klidně může přijít další pokračování. Noomi Rapaceová (která se prosadila v ekranizaci Larssonova Milenia) se snaží jít s touhle postavou tak trochu po stopách nezapomenutelné Ripleyové a tak trochu (nikoli hodně) se jí to daří. Vcelku ale zapadá mezi ostatní členy nevýrazné posádky, kde na sebe více upozorňuje jen arogantní představitelka tajemné korporace (která tuhle cestu lácla) Meredith Vickersová, jíž si po temné královně ve Sněhurce a lovci střihla elegantní chladná bestie Charlize Theronová. Nejvýraznější herecký part si tak pro sebe usápl tichý android Michael Fassbender, jehož akční herecký rádius i výkonnost jsou v poslední době monumentální a který svoji roli dohrál v plném smyslu tohoto slova až do roztrhání vlastního robotického těla.
S jistou nadsázkou lze říci, že Scottův Prometheus (jehož 3D je spíše platonické nežli třeskuté) balancuje někde mezi klasickým slasherem a něčím méně komplikovaným od Terrence Malicka, přeneseným do jiné sluneční soustavy. Jeho poněkud nejednoznačná hodnocení pak plynou nikoli z toho, že to je průměrný, nebo dokonce špatný film, ale že nenaplnil příliš ambiciózní očekávání a nedosáhl onoho žánrového Olympu, kam podle svého názvu i filmografie tvůrce patří.
PROMETHEUS. USA 2012, 124 min, české titulky, od 12 let, 2D+3D. Režie: Ridley Scott. Scénář: Jon Spaihts, Damon Lindelof. Kamera: Dariusz Wolski. Hudba: Marc Streitenfeld. Hrají: Noomi Rapaceová (Elizabeth Shawová), Michael Fassbender (David), Charlize Theronová (Meredith Vickersová), Idris Elba (Janek), Guy Pearce (Peter Weyland), Logan Marshall-Green (Charlie Holloway). V kinech od 7. června 2012.