Polski film: Chvála spontánního herectví a radostné filmařiny

Karlovy Vary - Není těžké jim porozumět a svézt se na jejich uhánějící vlně a bylo by hezké, kdyby jim porozuměla i hlavní porota filmového festivalu, která dnes večer zasedne na slavnostní premiéře ve Velkém sálu Thermalu, kde už je beznadějně vyprodáno. V sobotu večer uvidíme, jak ji Polski film oslovil – a příští týden si na tuhle karlovarskou, festivalovou specialitu (jejímž koproducentem je Česká televize) již můžete zajít do kina. Neměla by vás minout!

Na recenzi si počkejme, až bude tenhle kousek nasazen příští týden do distribuce. Ale již v tuto chvíli, poznamenané bezprostředním zážitkem, lze říci, že Marek Najbrt nám nabízí oslovující i osvěžující a také autentický příval hereckých (nebo spíš reálně žitých) kreací, s brutální elegancí vypovídajících o tom, kdo je to Tomáš Matonoha, Pavel Liška, Josef Polášek a Marek Daniel, jak je (ne)znáte.

Předkládá nám přesně vygradované a přitom jen jakoby mimochodem zachycené scény (s pointami, jejichž odstíny na jedno podívání jen stěží zachytíte), s brilantní nedbalostí pronášené dialogy a drsné bonmoty odposlouchané z reálu, jenž se prolíná s fikcí tak intimně, že vás za chvíli přestane bavit tyhle roviny vnímat jako oddělené.

Jan Budař, herec: Na tom je film založený, že si pohrává s realitou a fikcí a nikdo přesně neví, kdy si ti chlapci dělají legraci a předstírají a kdy je to pravda opravdu. Tak jako v našich životech. Protože podle některých teoríí náš život je jen sen a všechno se nám zdá. To, že mě vidíte, ještě neznamená, že tomu tak je, rozumíme si?

Marek Najbrt, režisér: Mystifikační rovina je pro mě dobrá a zábavná, ale není to hlavní. My se opravdu chceme dotknout existence těch lidí, o kterých natáčíme.

Najbrtův unikátní opus, namixovaný z originality, autenticity a jakoby momentálních nápadů se totiž vyplatí sledovat jako konzistentní solitér, jako dílo, v jehož nahodilosti a zdánlivé chaotičnosti je řád a v jehož absurdnosti se zrcadlí realita – jako stylově čistý tvar, kterým tvůrci hodně vypovídají především o sobě.

Absolvent dvou vysokých škol Marek Najbrt je tvůrce, který si mezi jednotlivými snímky možná dává trochu načas, zato přichází pokaždé s netriviálními projekty, z nichž je patrné, že v něm musely dozrát jako témata i jim odpovídající svébytný filmový tvar, jenž je vždy tlumočený jinou, specifickou poetikou a osobitou narací.

Upozornil na sebe již svým celovečerním hraným debutem Mistři (2004), uvedeným v hlavní soutěži Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Potvrdil to ve zcela odlišném žánru dobovým Protektorem (2009), jenž zabodoval na Českých lvech. A umocňuje to dále svým originálním „filmem o filmu“, jenž se nesnaží být otiskem Truffautovy Americké noci, ale zanechává tu svoji osobitou, původní a originální najbrtovskou stopu, jež nese divný (a v zásadě nic nenaznačující) název Polski film.

Středa 4. července 2012, 10:30 karlovarského festivalového času a v beznadějně našlapaném malém kinosále A uléhají do posledních skromných mezer na koberec ti, na které už žádná sedadla nezbyla. Začíná první (novinářská) projekce českého soutěžního snímku Polski film, uváděna z filmového plátna ilustrativním vstupním prologem: „Dámy a pánové, tohle je film o nás, hercích. Neboť kolik hraješ rolí, tolikrát jsi člověkem. Příjemnou zábavu!“ A jak bylo řečeno, tak se také stalo, navzdory tomu, že nadupané auditorium jelo většinu doby na kyslíkový dluh…