„Konstruuje hádanky, dualistické hříčky. Vážně si dělá legraci, je něžně sarkastický. Sprejerské výlevy na plechových transparentech nejsou výronem rádoby adolescentní skepse. Fungují jako závaží, jež stahuje ulétávající idealistické pomyšlení a představy prostorů za obzorem dolů do sklepa,“ upozorňuje na malířova specifika kurátorka výstavy Lucie Šiklová.
Více rovin mají i jeho zdánlivě idylické obrazy. „Obsesivní puzení nutí Romana ke změnám. Proto některým postavám přibyly ráznější atributy jako panzerfaust a romantickou lesní idylu rozrušil automobil s červenými světly. Fenomén světla a stínu jako jeho opačného aspektu ruku v ruce s promýšlením světelné režie patří mezi zásadní a téměř konstantní charakteristiky Romanovy malby. Světlo svým barevným spektrem zviditelňuje svět a Roman Trabura je řeší ve své malbě kontinuálně až na hranici posedlosti,“ vysvětluje dále kurátorka.
Roman Trabura pracuje i s plechem, který podle výtvarníka symbolizuje temnou stránku lidské duše. „V osobitém spacialisticko-luministickém rámci umocněném posedlostí vypravěč Trabura promýšlí dualismus dobra a zla, parafrázuje, odkazuje do dějin i současnosti. Glosuje. Potenciální svěžest je obtěžkaná duchem konce tisíciletí a dospělá duše pravověrného ironika a skeptika s vírou se zároveň nebojí přiznat k touze - průhledu - po harmonii lesního palouku,“ uzavírá Šiklová.