S Woody Allenem Do Říma s láskou, očekáváním a rozpaky

Další pokračování Allenova turistického průvodce pro Američany ztracené na starém kontinentu aneb s Mistrem znovu do Evropy. Poté, co nás v romantickém krimi thrilleru zavedl do Londýna (Match Point), v Barceloně narýsoval vášnivý romantický čtyřúhelník (Vicky Cristina Barcelona) a vyznal lásku městu nad Seinou (Půlnoc v Paříži) – přichází na řadu tohle věčné město Řím. V jeho uličkách, parcích, kavárnách a hotelových pokojích se odehrávají malé, obyčejné příběhy, spojené s tímto neobyčejným městem a lidmi, kteří v něm žijí nebo jím jen tak procházejí. Římský minidekameron Woodyho Allena je složen ze čtyř paralelních epizod, volně plynoucích jako Tibera pod Andělským hradem.

Potuluje se tu bývalý avantgardní (a tudíž nedoceněný) operní režisér Jerry se svojí manželkou a IQ 160, což je dost na to, aby po sobě zanechal výraznější stopu, než je ta dosavadní. Relaxuje tu renomovaný architekt obchodních center John, který se načas vklínil do života studentského páru a jejich kamarádky, frustrované tím, že žila s gayem Donaldem, jehož neukecala, že sex se ženou je v zásadě stejně kvalitní jako s mužem. Americký výsadek v Římě je pak prolnut s italskými rodáky - Leopoldem Pisanellem, který se stal hvězdou proti své vůli a skrze televizi začal sdělovat světu zásadní informace typu, že dnes spal na zádech, posnídal marmeládu a chodí raději v trenýrkách nežli ve slipech. Konečně své si tu bouřlivě odžije i mladý manželský pár venkovanů, kteří si střihnou ozdravné velkoměstské cizoložství, vezmou se za ruce a šťastně mažou zase zpátky domů.

Tak tady jsou a v jejich čele neutavitelný Woody Allen, který dál pravidelně drtí svůj jeden filmový kousek ročně a po šesti letech se navíc znovu objevil i před filmovou kamerou, aby zjistil, že nastávající jeho dcery je komouš, který ujíždí na odborech, a budoucí tchán funebrák s hlasem Carusa. Na první pohled se tomu nedá odolat…

Filmaři si to tu užívají rádi a často, neboť Řím je město nejen věčné, ale také spektakulární, filmařsky vděčné a filmovým múzám zaslíbené. A tak si jen orientačně připomeňme, že svoji neoralistickou klasiku Řím, otevřené město sem situoval Roberto Rosselini, Giuseppe De Santis tady rozehrál, na základě jednoho inzerátu, téměř dokumentární Řím v 11 hodin a podle literárních předloh Alberta Moravii tu byla natočena Vampova Římanka s hvězdnou Ginou Lollobrigidou nebo Bertolucciho portrét věčného hajzla Konformista s Jeanem-Louisem Trintignantem. Pod režijním dohledem Williama Wylera spolu strávili úžasné (a také oscarové) Prázdniny v Římě Audrey Hepburnová a Gregory Peck, Pier Paolo Pasolini vypustil do římských ulic pasáka Accattoneho a o své štěstí tu v jeho režii bojovala i životem ušlápnutá ťápota Mamma Roma alias Anna Magnaniová. Drsnou tvář italské metropole a mladých gangsterů na šikmé ploše bez zábran servíroval Girolamiho Krutý Řím a své další dobrodružství tu v boji s tajemnými Ilumináty nedávno zažíval i Robert Langdon v mysteriózním thrilleru podle Dana Browna Andělé a démoni.

A v téhle barvité, filmové římské mozaice nelze rozhodně opomenout Federica Felliniho, který (díky koupačce dobře vyvinuté Anity Ekbergové a Marcella Mastroianniho) ve Sladkém životě proslavil Fontánu di Trevi a posléze natočil více než dvouhodinový mix pohledů, fantazií a reflexí, výstižně a lakonicky nazvaný Roma. Domovským přístavem Felliniho byly filmové ateliéry Cinnecitta na okraji Říma, kde natočil řadu svých slavných opusů. A právě sem, do tohoto „Hollywoodu na Tibeře“, na Via Tuscolana 1055, přivedl bytostný Newyorčan Woody Allen svůj filmový štáb, znovu popřel překonané mýty, že nerad opouští hranice svého milovaného Manhattanu, a ústy své figury Jerryho vážně tvrdí, že důchod pro něj znamená smrt (což mu lze docela věřit).

Ještě neumírám, ale někdy se to stát může

Po originální, vtipné a šarmantní intelektuální hříčce Půlnoc v Paříži ale tentokrát zajel Woody do Říma jakoby jen na skok, s vlažným autorským záměrem, bez ambicí na „allenovský“ ústřední leitmotiv a se scénářem, v němž jsou všechny postavy stejně (ne)důležité, sem tam utrousí nějaký ten povedený bonmot a jen tak se poflakují tímhle úžasným městem, jako by jeho malebná kulisa měla kompenzovat poněkud tristní fakt, že neví, s kým, kudy a jak vlastně jít. Čtyři nosné, do sebe prolínané epizody spolu v zásadě nesouvisejí a jen těžko se můžete ubránit pocitu, že střih je takto frázuje hlavně proto, aby opus nesklouzl do konceptu „čistého“ povídkového filmu, který by ještě více vyjevil, jak jsou vlastně vyprázdněné a triviální. Nikdy by mě nenapadlo, že takový pocit může vyvolat cokoli z tvůrčí dílny Mistra, nikdy bych si nepomyslel, že dokáže také (jako mnozí) nevýmluvně a v zásadě banálně klouzat po povrchu, byť tak činí stále se starosvětským šarmem a elegantní nenuceností, na které většina průměrných nikdy nedosáhne.

Točit od počátku osmdesátých let, konkrétně od Erotické komedie noci svatojánské (1982), pravidelně jeden autorský celovečerák ročně je neuvěřitelný kreativní nářez, který vyžaduje kázeň, koncentraci a neustálé generování (staro)nových nápadů. A je vcelku přirozené, že sem tam si na téhle dálkové štrece musíte vybrat něco jako oddechový čas. Řekl bych, že v případě cesty do Říma se to právě stalo, a to pro jistotu hned na úrovni scénáře, ve kterém Woody Allen předkládá jen torza příběhů, jejichž potenciál je spíše tušený a které nezřídka vyšumí do prázdna.

Láká mě to, ale je to cizoložství

Typickým příkladem je matná epizoda, ve které si vesničan Antonio, jenž sem původně přijel zabojovat o blíže neurčený džob, místo toho vrzne s Penélope Cruzovou, kterou mu někdo, zřejmě omylem, poslal jako dárek - a jeho žena Milly bloudí Římem tak dlouho, až skončí v posteli svého hereckého idolu, kde ji ale nakonec přefikne hotelový zloděj. Když si užijí, odjedou zase domů, ona s vědomím, že si poprvé v životě vrzla se zločincem, a on s vylepšenou sexuální technikou, protože Penélope je profesionálka a on je učenlivý chlapec. Co tím chtěl Woody říci, ví jen on sám, možná, že chtěl jen vytvořit variaci na rozverné italské komedie, což se mu v tomto případě evidentně nepodařilo.

O mnoho lépe na tom není ani jen hrubě naskicovaná moralita o tom, že láska je někdy pomíjivý bál, což zažil na svoji vlastní úřednickou kůži obyčejný Ital Leopoldo, jenž se stal přes noc celebritou a posléze zase nulou, což mu „sluší“ podstatně víc, protože jí byl vlastně vždy. Když při větách typu „Vypadá to na déšť“ přestávají dívky v televizním studiu omdlévat, snaživě se pinožící Roberto Benigni se svojí ženou („elegantní v laciném hadříku“) nemá již co zachraňovat, protože ve hře není nic, kromě návratu do obyčejného života. Nic převratného ani objevného, podmalované prudící tendencí moralizovat a poučovat.

O něco větší (nevyužitý) potenciál má minipříběh znuděného architekta Johna, který už viděl všechny památky, ale zaskočilo ho setkání s Jackem a jeho dívkou Sally, které mu připomenulo jeho studentská léta. Obrátky začne tahle retro selanka nabírat ve chvíli, kdy se k nim přidá trochu pošahaná herečka v krizi Monica, která má ráda sexy nekompromisní umělce, Řím jako charismatické město, Ozymandiasonovu melancholii a také pseudonymy Sørena Kierkegaarda, Camusovu existenciální závislost bytí na čase. Je to prostě takové obyčejné děvče, tahle Monica, která o orgasmy usilovala se střídavým úspěchem s gayem i lesbickou modelkou – a teď je (možná) na řadě zpitomělý Jack, kterému John permanentně háže záchranná lana.

„Směj se, paňáco, je konec milování!“

Charakter maximálně průměrné „allenovky“ nepřekračuje ani čtvrtá epizoda, v níž je po čase opět k vidění samotný Woody Allen, což je samo o sobě příjemné a jeho fanklub bude nepochybně aplaudovat. Napsal si tu pro sebe roli nervního Jerryho, který režíroval atonální opery a inscenoval Toscu v telefonní budce, čímž předběhl dobu o tolik, že mu opravdu nemohla rozumět. Se svojí ženou přicestoval do Říma, aby se seznámil s rodinou, do které se hodlá přivdat jejich dcera Hayley, jejíž nastávající by podle Jerryho měl mít vilu na Sardinii a ferrari. Vypadá to, že ve hře je ale jen rodinný pohřební ústav, jehož majitel má hlas, který by mohl dobýt La Scalu, což podnikavý Jerry nehodlá nechat ležet ladem. Když zjistíte, že talentovaný funebrák ale zpívá pouze v koupelně a leknete se, že tuhle provařenou situaci Allen dotáhne až do prvoplánovitě se nabízejícího triviálního konce, bude to úlek oprávněný, fatálně potvrzující, že to celé vypadá, jako by vzal hrst svých drobných poznámek, schovaných preventivně na pak, a bezstarostně je poházel po papíře.

Tohle nemůže vyjít (a taky že ne!) a nic s tím nenadělá ani slušný herecký tým, který se sice snaží a má na to, aby odvedl víc, než mu chatrný scénář dovoluje, ale je mu to platné jak v ponorce padák. Jako by Woody Allen neměl tentokrát čas nebo chuť nebo obojí, sázel na to, že své publikum (které se bude tentokrát možná více divit a méně usmívat) má vcelku jisté a nikdy ho neotráví natolik, aby za rok znovu nepřišlo na jeho další premiéru. Když se budete snažit, nebudete mít přehnaná (či spíše standardní) očekávání a smíříte se s tím, že se s tím Mistr fakticky moc nepáral a téměř symbolicky šel tentokrát za pohřebním vozem, můžete s ním tenhle další výlet přežít a zřejmě na něj pak i poměrně rychle zapomenout. A to je škoda, protože tohle město a tahle filmová značka by si zasloužily víc.

„Stoupni si přede mě, ženu snad neprobodne,“ říká Allen své manželce a věcné glosátorce jeho neuróz Phyllis, v jedné dramatické italské scéně, kterou nakonec ve zdraví přežije. Tak jako vy tenhle výlet - a život půjde dál. Woody Allen bude točit filmy, na které se budeme těšit, Tibera bude líně plynout pod římskými mosty a odněkud zdálky k tomu bude hrát Ruggero Leoncavallo Ridi Pagliaccio, sul tuo amore infranto. To nezní špatně. A všechno zase bude určitě tak, jak má být…

DO ŘÍMA S LÁSKOU / TO ROME WITH LOVE. USA/Itálie/Španělsko 2012, 102 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie a scénář: Woody Allen. Kamera: Darius Khondji. Hrají: Woody Allen (Jerry), Penélope Cruzová (Anna), Alec Baldwin (John), Roberto Benigni (Leopold), Judy Davisová (Phyllis), Jesse Eisenberg (Jack), Ellen Pageová (Monica), Alison Pillová (Halley), Flavio Parenti (Michelangelo). V kinech od 19. července 2012.

Vydáno pod