Každý ji možná ještě někde máme schovanou nebo si ji alespoň dokážeme vybavit. Tu tisíckrát zmuchlovanou, milovanou hračku našeho barevného dětství, se kterou jsme usínali na jednom polštáři a povídali si pod peřinou tak dlouho, až jsme se nenápadně probudili do šedé dospělosti. Prožívali jsme s ní věci, na které jsme si už jako dospěláci netroufli, a když jsme ji odložili a navlékli si dlouhé kalhoty, odešla s ní navždy ta křehká, čistá a nevinná část našeho nenávratně plynoucího života. Tak už to v tomhle obyčejném světě, kde je vždy více ztrát nežli nálezů, chodí. Když ovšem nemáte kliku (i pech) jako jistý John Bennett, který i ve svých pětatřiceti letech sleduje se svým Méďou milovaného Flashe Gordona, probírá s ním, jak vyvádí bostonské holky při orgasmu, kouří trávu, a vytáčí tak milovanou Lori, která chce dospělého chlapa a ne debilního infantila, který se bojí bouřky a je závislý na prasáckém plyšákovi. Co ale můžete čekat od sjetého medvěda, jenž mluví hlasem Setha MacFarlanea, který celou tuhle úchylnou ptákovinu vymyslel?
Plyšák, který mluví jako dlaždič a píchá jako mravenec. Nic víc, nic míň
Chci to říct hned na začátku a na férovku - smál jsem se. Ne, že by to bylo zas tak často a ne, že bych na to byl pyšný. Vlastně jsem se spíš jen tak pochechtával s těmi, kteří věděli, že jdou na celovečerní hraný debut nekorektního a všeho (špatného) schopného baviče MacFarlanea, který přivedl na televizní obrazovky kultovní seriál Family Guy, a ne na něco intelektuálně sofistikovaného od „filmových filozofů“ typu Terrence Malicka nebo Michaela Hanekeho.
Možná znáte tenhle „schizofrenní“ pocit, kdy vám vaše lepší já říká, že byste se neměli smát, protože je to prvoplánovité, účelové, veskrze blbé a vlastně ani není čemu. A přesto vám to (sem tam) nedá a vy se vyděšeně přistihnete, že se slaboduše tlemíte evidentní kravině a navíc (což je vrchol!) je vám u toho docela dobře. Tohle MacFarlane umí (vlastně je to to jediné, co pořádně umí) a řekl bych, že je mu to možné i odpustit, jednak proto, že to vcelku na rovinu přiznává a nehraje si na něco jiného, než je, jednak proto, že jeho obhroublé, přisprostlé a jednosměrné žertování vámi jen tak laxativně prošumí a vy na něj zapomenete rychleji, nežli Méďa ojede brukví pokladní v marketu (a pak tu brukev ještě prodá rodině se čtyřmi haranty).
Takže teď už byste mohli více než tušit, co vás čeká (když to risknete), což je v tomto případě docela důležité proto, abyste se po deseti minutách neplížili otráveně z kinosálu, brali vážně fakt, že film o mluvícím plyšákovi je právem do patnácti let nepřístupný (hlavně kvůli tomu, co mu padá z tlamy), a nezbřídili se z provinilého pocitu, že když vás ve tmě nikdo nevidí, můžete se u tohohle brutálního čističe hlavy místy i docela bavit.
Pane, půjdeme si šlehnout!
Tenhle příběh (a tím pádem i film) by nikdy nevznikl, kdyby měl John Bennett radostnější dětství. Ale protože to bylo takové smutné, opuštěné dítě, se kterým se nechtěl nikdo moc kamarádit, vytrysklo z něj na Štědrý den roku 1985 zoufalé přání, spočívající v tom, že by si rád trochu pokecal alespoň se svým vánočním dárkem, plyšákem Méďou, který byl do té chvíle pochopitelně němý jako poleno. A jak si přál, tak se také (ne)pochopitelně stalo - plyšák promluvil a od té doby už kušnit nepřestal.
Jenomže tehdy bylo Johnovi osm a konverzace a soužití s mediálně profláknutým chlupáčem bylo roztomilým naplněním jeho velkého dětského snu. Teď je mu pětatřicet, a když zahřmí a oni spolu (tak jako kdysi) skočí pod peřinu a zpívají „Bouřkovku“, aby se tolik nebáli, vypadá jeden z nich jako úchyl a druhý jako hračka pro kluka, kterému právě umřela babička. Prožili spolu sedmadvacet harmonických let, založených na tom, že se oba rádi flákají, ujíždějí na Flashi Gordonovi, lokají pivo, hulí trávu a sem tam pozvou na práska vstřícnou holku, která vzápětí rychle vypadne z jejich spokojeného života.
Takhle to mohlo fungovat ještě řadu let, kdyby se ovšem John nezamiloval do krásné a nekompromisní Lori, která nechce chlapa, který utíká z práce, aby si dal práska s medvědem, nebo ji nechá napospas slizounskému šéfovi Rexovi, protože u Médi je mejdan jak vystřižený z osmdesátek, na kterém nesmí chybět, neboť tam jedinečný Sam J. Jones alias Flash Gordon šňupe po hrstech kokain a klátí omdlévající holky. Láska je mocná čarodějka, a tak se John nakonec rozhodl rozloučit s Méďou a začít spořádaný život s Lori, která mu přece jen nabízí pár specifických požitků, o kterých si s mluvícím plyšákem může akorát povídat. Jenomže mu tenhle pokus, stát se konečně dospělým, pořádně nejde a navíc tak fádní a blbý konec by byl příliš i na seriálového borce Setha MacFarlanea.
A tak v záloze číhá ujetý tandem táta a syn, kteří vykořeněného Méďu unesou a dají mu pořádně do těla. Oplzlá sitcomová konverzačka, jež paralelně klouže na vlně romantické komedie, tak kulminuje v akčním finále, kde plyšák dostává pořádně zabrat a nakonec dopadne jako android Ash ve Vetřelci. Alespoň to tak na první pohled vypadá…
Tam, kde plyšáci pyskují, je vše dovoleno
Do svého hraného debutu šel Seth MacFarlane evidentně s pocitem, že mluvící plyšák, přizdobený romantickou linkou (John a Lori) a okořeněný peprnými bonmoty a fóry a fórky, které si vždycky najdou někoho, kdo se alespoň usměje, stačí naplnit celovečerák. Ten má ale poněkud jiné parametry nežli epizoda seriálu. Rizikem tohoto fragmemntovitého přístupu (které se zde také naplnilo) je, že když není tenhle nářez perfektně scenáristicky zorganizovaný a načasovaný, může být ve stošestiminutové stopáži i řada hluchých míst (což také je). Obzvlášť, když není zcela patrné, zda je to celé především hříčka o mluvícím medvědovi Tedovi (čemuž by odpovídal název filmu), nebo spíše o brutálně opožděném dospívání dětinsky nezodpovědného Marka Wahlberga, či romantická moralita a chvála béčkového kýče, didakticky proklamující, že to, na čem ti záleží, musíš čapnout a nepustit, a ne si to nechat proklouznout mezi prsty na přiblblém medvědím mejdanu. Klidně by to ale mohla být i rafinovaně zakódovaná informace o tom, že Flash Gordon ještě žije. Můžete si vybrat, což je Méďova výhoda i problém, jednoznačně ukotvený již na úrovni scénáře.
Nicméně hláškující sviňák-plyšák je tu k sežrání, Mark Wahlberg v komické poloze snesitelný, Giovanni Ribisi úchylně ujetý a Mila Kunisová natolik sexy, že obětovat kvůli ní obstarožního, chlastem a koksem nasáklého medvěda vám může připadat docela normální. Navzdory tomu, že tenhle Méďa jako celek není příliš kompaktní, oslovuje spíše více či méně propracovanými jednotlivostmi a symptomaticky je plný pocuchané vycpávky, vzbuzuje i docela nakažlivý pocit relaxace a pohody. Možná proto, že v tomhle světě podle MacFarlanea záporáci výhledově chcípnou na laterální sklerózu a přetržení plyšáci (když je správně zašijete, aby z nich nebyli retardi) tu budou dál vilně páchat nemravnosti, říkat ohavnosti, žmoulat jointy a ukazovat nám, jak a kudy ztracené dětství vklouzlo do dospělosti. A tak trochu nás tím vším bavit – a připomínat, že možná každý máme někde svého zapomenutého plyšouna, se kterým je příjemné čas od času pokecat…
MÉĎA / TED. USA 2012, 106 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Seth MacFarlane. Scénář: Seth MacFarlane, Alec Sulkin, Welesley Wild. Kamera: Michael Barrett. Hudba: Walter Murphy. Hrají: Mark Wahlberg (John Bennett), Mila Kunisová (Lori Collinsová), Seth MacFarlane (Ted – hlas), Joel McHale (Rex), Giovanni Ribisi (Donny), Patrick Warburton (Guy), Matt Walsh (Thomas), Jessica Barthová (Tami-Lynn). V kinech od 2. srpna 2012.