Praha - Průměrná délka násilných scén v animovaném filmu z roku 1940 byla 6 minut, v roce 1990 to byl skoro dvojnásobek. Doporučujeme rodičům využít animované filmy pro rozhovor s dětmi o násilí, nabádá Harvardská škola veřejného zdraví v Bostonu. Opravdu je třeba pomáhat dětem rozlišit u násilných scén realitu a fikci?
Kreslené násilí je pořád násilí
Nárůstu násilí v životě postaviček animovaných filmů si všímají nejen ve Spojených státech, kde mají kreslené snímky díky Waltu Disneymu nebo studiu Pixar dlouhou tradici. I tuzemské pedagogicko-psychologické poradny upozorňují, že některé scény je třeba malému divákovi vysvětlit. Zvláště ke kreslené postavě, navíc pokud už ji viděl několikrát, si nejsnáze vybuduje vztah a často se jí chce podobat.
„Přijímáme z okolního světa informace, a pokud se opakují, tak se ukládají. Je to běžné učení,“ vysvětluje psycholog Václav Mertin. „Když popadesáté krájíte chleba, tak už to umíte, kdežto podruhé či potřetí ne. To znamená, jestliže se setkáváme s násilím naprosto běžně, z různých zdrojů včetně filmu, tak se nám ukládá pod kůži a pak nám přijde jako samozřejmé, když třeba řešíme nějaký problém.“
Samozřejmě není třeba se obávat toho, že z našeho potomka roste násilník jen proto, že má v oblibě Toma a Jerryho. Není ale od věci s děmi rozebrat to, co viděly. „Je důležité s nimi mluvit, aby si uvědomily, že je to film, ukázat jim, že my takhle v životě nemluvíme, nechováme se. A naopak poukazovat na pozitivní věcí, které se vyskytují i ve filmu i v životě,“ radí Václav Mertin.
GALERIE
videogallery_000190287