Praha - Lidé v krizi, bez práce a na ulici. Dopady hospodářské krize v meziválečném Československu zachytily a uchovaly snímky tehdejších levicových fotografů. Pod názvem Neúprosné světlo vystavuje dobové fotografie se sociální tematikou pražská Leica Gallery.
Neúprosné světlo odhaluje neúprosný život
Několik desítek fotografií představuje nejen pohled na obtížný život tehdejších chudých, postižených hospodářskou krizí, ale i na proměny politické propagandy a její prezentace. V politicky pestrém prostředí první republiky mělo levicové hnutí silnou pozici, posílenou s nástupem hospodářské krize. Pro vývoj žánru sehrál ve 30. letech zásadní roli rozvoj publikačních možností. V boji za lepší životní podmínky byly obrazové týdeníky a fotografie publikované v tisku klíčové.
„Žijeme v době rostoucích třídních rozporů. Rozdělení světa na světadíly, národy a rasy ustupuje do pozadí a v popředí stojí rozdělení světa na třídu vykořisťující a vykořisťovanou…,“ prohlásil v roce 1933 publicista Lubomír Linhart. V letech 1933 a 1934 pořádal pod záštitou Levé fronty dvě výstavy sociální fotografie, na něž Neúprosné světlo v Leica Gallery navazuje.
- Žižkovská matka (30. léta) zdroj: Leica Gallery
- Zachráněný z dolu Nelson (1934) zdroj: Leica Gallery
Levá fronta jako organizace českých levicově orientovaných intelektuálů vznikla v roce 1929 a nahradila činnost Devětsilu. Propagovala socialistickou kulturu a organizovala spolupráci pokrokové inteligence s dělnickou třídou, jejími členy byli Karel Teige, Stanislav Kostka Neumann, Julius Fučík, Vladislav Vančura, Karel Honzík či Jiří Kroha.
Linhart byl jako mluvčí a teoretik Film-foto skupiny Levé fronty jedním z těch, kteří posunuli fotografii ze salonů do skutečného světa. Do té doby jen hezké obrázky tak dostaly politický podtext a vytvořily základ pro zcela nový žánr - sociální fotografii. „Autoři se vyhraňovali vůči těm výstavám i v tom smyslu, na které straně stojí. Jestli se jich zúčastní a své fotografie dají do služeb propagandy,“ podotýká novinář a také fotograf Josef Moucha.
Po válce sociální fotografie hrála do karet komunistické propagandy. Snímky z doby hospodářské krize často využívala jako kritiku kapitalistického systému. Nově vznikající fotografie už byly trochu jiného ražení. „Fotky najednou chtěly oslavovat společnost nebo její zdánlivě lepší stranu, tu rozjásanou, ale přestaly být autentické,“ domnívá se Moucha.
Výstava v Leica Gallery potrvá do 28. října. Zastoupeny jsou na ní autorské zvětšeniny prací Karola Aufrichta, Ireny Blühové, Karla Hájka, Jána Halásze, Tibora Hontyho, Josefa Kubína, Ilji Jozefa Marka, Sergeja Protopopova, Oldřicha Straky, Viliama Tótha a Josefa Zemana.
Reportáž Petra Meškána a Anny Chudobové (zdroj: ČT24)