Na nové album Michala Prokopa jsme si museli počkat dlouhých šest let – čekání se ale vyplatilo, na novinku může být jak Prokop, tak jeho kapela Framus Five pyšná.
Michal Prokop tradiční a dobrý
Vlastně ani nemělo tohle album vyjít, po vydání posledního Poprvé a naposledy se nechával Prokop slyšet, že spíš už asi nic nového nevydá, a tak podobně… Ovšem, jak říká známé rčení, nikdy neříkej nikdy, a tak i Michal Prokop, vybaven domácím studiem (mimochodem, proč si jej pořizoval, když už nahrávat nechtěl?) připravil řadu demonahrávek, nakonec skončil ve studiu.
A řekněme hned úvodem, že dobře udělal. Samozřejmě by bylo bláhové očekávat od šestašedesátiletého Prokopa nějaké stylové přemety či koketování se současnými trendy, ostatně, byl by tím i proti sobě. Michal Prokop je zkrátka zavedená značka, u níž víme, co asi tak očekávat, zároveň si ale můžeme být jisti, že krmě, jež nám bude předložena, bude nejen chutná, ale také svěží, nebude z plesnivých surovin, prostě: víme, že Prokop zvláště teď nevydá desku, jež by byla špatná nebo nějak nedovařená. Proč? Je to prosté: nepotřebuje vydávat album za albem, za každou cenu se někam cpát.
Přebal alba Sto roků na cestě Michala Prokopa a Framus Five
Podobně jako na předcházejících deskách, i tentokrát se Prokop spolehl na básníka Pavla Šruta, který umí psát nejen srozumitelně, a jeho obrazy jsou naprosto neotřelé a vtipné („když tma je v létě lepkavá / a černá jako Ostrava / do hlubin noci fáráš / v plné polní / a mizíš ve Stodolní“), který napsal devět z dvanácti textů. Stejně tak se vyplatila sázka na další autory hudby – kromě Prokopa jsou jimi osvědčení Petr Skoumal a Jan Hrubý.
Již bylo zmíněno, že se Prokop drží toho, co mu jde nejlépe a v čem je nejsilnější, totiž v rockovém písničkářství, kladoucím velký důraz na smysluplný text. Zpívá-li tedy, že „do nové řeky jsem starou nohou vlez,“ můžeme to chápat i jako přiznání, že už prostě jiný nebude. A popravdě řečeno, ani mi to nevadí, ba právě naopak.
Michal Prokop
Z celého alba je cítit pohoda, stejně jako muzikantství všech zúčastněných, kapelu je přitom nutné pochválit i za uměřenost, pokud se například kytarista Luboš Andršt více projeví, je to vždy v mezihrách, a funkční, v jeho sólech a vyhrávkách přitom není ani jeden tón navíc, jistě milé je i lehké santanovské připomenutí v závěru písně Sto roků samoty – ta zároveň patří k nejvydařenějším, pochvalu si jistě zaslouží i nostalgická Kartáček na zuby, popisující neotřelým způsobem prázdnotu po odchodu milované ženy: ne na půdorysu prázdného lože, ale chybějících předmětů v koupelně, chybějící vůně („Bejvala jsi moje / miss mokrýho trička / zůstalo tu viset / jako šibenička / Žárovka nad vanou / oko na mě poulí / cítím tu tvůj šampón / sladkou vůni kdoulí“).
Vedle Andršta si ale zaslouží pochvalu i dlouholetý spolupracovník, houslista Jan Hrubý, držící se také citlivě v pozadí, stejně jako další členové Framusu. Dohromady pak vytvořili album, za které se nikdo nemusí stydět.
Vydáno pod