Holy Motors - boží ďábelská filmařina

Nic šíleného, úchylného, imaginativního a kontroverzního mu není cizí a také podle toho aranžuje své záběry. A tak se z kanálu ve 20. pařížském obvodu vysouká monstrózní monsieur Merde (který od té doby, co řádil v Tokiu!, zřejmě nesvlékl své zelené sáčko a nestříhal si nehty), prokymácí se hřbitovem Père-Lachaise, přičemž hladově sežere pár kytek sebraných z hrobů, a když narazí na módního fotografa, kterému tu pózuje Eva Mendesová, jakoby mimoděk uhryzne pár prstů jeho asistentce.

Pak mlsně olízne Evě vyholené podpaždí, hodí si tuhle netečnou, sto šedesát osm centimetrů vysokou, třiapadesátikilovou krasavici přes rameno, odvleče ji do své podzemní sluje, a když ze sebe strhá šaty, usne se ztopořeným fauním pyjem (v klasickém aranžmá Piety, z níž i vlažně věřící dostanou kopřivku) na jejím klíně, zatímco ona mu zpívá líbeznou odrhovačku. Co také má chudák holka v takovéhle situaci dělat jiného?

Tak co tomu říkáte? Chce se vám spát, blinkat, zdrhat o dům dál nebo netrpělivě čekat, co bude dál? Neboť po tomhle výplachu je vám jasné, že jste se ocitli ve světě, kde je možné cokoli. V bizarním světě režiséra Leose Caraxe, který se po třinácti letech filmové abstinence vrátil, s neuvěřitelnou silou popadl filmovou kameru, mohutně se rozpřáhl a udělal nám s ní parádní díru do hlavy.

Holy Motors / Eva Mendesová, Denis Lavant
Zdroj: ČT24/Aerofilms

Je zřejmé, že od tohoto tvůrce je možné čekat všechno jiné než konvenčně učesanou a pravidlům slušného chování (či vůbec jakýmkoli pravidlům) podřízenou výpověď. Jako by v něm těch třináct promlčených let nahromadilo tak mohutný přetlak zadržované invenční energie, který už musel nezastavitelně ejakulovat ve spontánním výtrysku, jenž nás zalykavě zalil hustým přívalem zdánlivě nesourodých, úchylných i všedních obrazů z jeho jiného, ale i našeho obyčejného světa, z nichž by surrealisté dostávali nekontrolovatelné orgasmy a Salvador Dalí (jenž kdysi spíchnul s Luisem Buñuelem scénář k Andaluskému psovi) by slinil blahem.

Zámožný burzián nebo bankéř či prostě někdo, kdo si může dovolit být kýmkoli, – co takhle herec, jenž plní svoji denní kvótu přidělených postav (říkejme mu třeba Oscar) – se na počátku jednoho přízračně naplněného dne nasouká do desetimetrové bílé limuzíny. Čeká tam na něj celodenní příděl scénářů, skříňka s líčidly, rekvizity a kostýmy, a vyzáblá asistentka a řidička Céline, která vzápětí sepne automatickou převodovku a rozjede se s ním, aby infiltroval Paříž.

A on z téhle superkáry, připomínající luxusní bílou rakev pro opakované reinkarnace, postupně vystoupí jako odpudivá stařena, která si chvíli (jen tak pro radost z toho, že může) zažebrá někde na studeném nábřeží Seiny, nebo jako chlapík, co si dopřeje bleskový motion-capture sex (až z teček na jeho trikotu přechází zrak), agresivní skřet z kanálu, odkud si nese smrdutě a vazce přiléhavé jméne Merde (jež ulpí na všem, k čemu se přiblíží), či ošoupaný fotřík, jenž přesedne do ošoupaného Fiatu a jede vyzvednout svoji dceru z mejdanu, který jí dvakrát nevyšel (protože je už stejně ošoupaná jako všechno kolem ní).

A po krátkém, rozverném intermezzu se hřmícími akordeony pokračuje dlouhá bílá kára dál ve své „bezstarostné jízdě“ Paříží a kostnatá Céline jen občas přibrzdí, aby z auta znovu vystoupil. Tentokrát pro změnu (a změna je základní dimenzí jeho života) jako vrah, který vlastně zabije sám sebe, stařec, umírající v hotelovém pokoji, šťastný, že jeho anděl smrti je krásná dívka, jež ho k smrti miluje. Ale dříve, než dojde k jejich spojení, si vzpomene, že ho ještě čeká kdosi v zavřeném a zchátralém, kdysi slavném obchoďáku Samaritaine naproti Pont-Neuf (pro Caraxe zřejmě osudového mostu, jenž byl i útočištěm jeho Milenců). Ten někdo vypadá skoro přesně tak jako popově rozněžnělá Kylie Minogue, která v muzikálovém aranžmá nostalgicky zpívá existenciální pecku Who Were We?

A pak ho už uschlá větev Céline odveze k jeho opičí rodině, odstaví auto v garáži velkých limuzín, aby si mělo s kým pokecat, nasadí masku a jde si někam hodit šlofíka před další jízdou. Možná se teď bude někomu zdát, že jsem v předchozím nepatřičně spoileroval, ale vycházím-li z definice Wikipedie, která říká, že „spoiler je informace, která prozrazuje klíčovou část děje“, pak jsem se ničeho takového nemohl dopustit, neboť Holy Motors vlastně žádný děj (v klasickém smyslu tohoto slova) nemá a takhle jednoduše prostě převyprávět nejde (protože nejde převyprávět vůbec).

I z předchozího je totiž patrné, že usledovat tenhle Caraxův labyrint a neztratit se v něm není vůbec jednoduché, takže výše uvedené lze chápat spíš jako orientační schéma či bedekr nebo itinerář (chcete-li), aby vás valící se viděné neuválcovalo do bezvědomí, neuvrhlo do chaotické stíhačky nestihnutelného nebo nevyvolalo příliš překotně a nezvratně nastupující pocit, že se jedná jen o jakýsi neuchopitelný a samonosný intelektuální blábol.

Holy Motors / Denis Lavant, Kylie Minogue
Zdroj: ČT24/Aerofilms

A to by byla škoda! Pro vás i pro tenhle nezařaditelný film. Možná jedním z našich klíčových problémů je to, že se nezařaditelné filmy (jichž zase není tolik) snažíme přesto někam zařadit. A děláme tak něco, co jde proti jejich podstatě i smyslu, něco, co prostě nemůže nikdy vyjít. Holy Motors je totiž z toho druhu filmových děl, které jsou primárně o pocitech, a nikoli o interpretaci, jedním z rodu těch netradičních spektáklů, které je možné (vlastně nutné!) prožívat, a nikoli vykládat.

Tyhle netradiční a zároveň nepřehlédnutelné opusy to nemají jednoduché. Buď to do vás naplno naperou a prostoupí vás očistnými a uhrančivými pocity, nebo vás úplně minou, případně (u snadno vzplanuvších) mohou vzbudit intenzivní pocit, že musí dát někomu neodkladně přes hubu. A protože tohle všechno platí nikoli lineárně, ale paralelně, je třeba objektivně konstatovat, že film jako Holy Motors filmové publikum v zásadě vždy rozdělí na dva mezní tábory příznivců a odpůrců.

Osobně bych rád věřil tomu, že kromě těchto krajních pozic existuje ještě aktivní skupina těch, které vybídne, aby se (alespoň) pokusili najít si k němu svoji vlastní cestu. To je na filmech tohoto typu pozoruhodné, to na nich mám rád, že provokují k aktivitě, budí dřímající (no řekněme si na rovinu někdy i hnípající) emoce a intelekt, a čeří tak někdy až příliš klidné hladiny.

Holy Motors / Denis Lavant
Zdroj: ČT24/Aerofilms

Ať už ve vás Holy Motors vyvolá jakoukoli odezvu (osobně mě bavil víc než vzdáleně spřízněná Cosmopolis), je jisté, že ji na rozdíl od mnoha jiných vyšumělých snímků, které lhostejně minete, zcela určitě vyvolá. Již toto je něco, co není zcela samozřejmé, stejně jako pravděpodobnost (hraničící s jistotou), že vás bude ještě nějaký čas provázet. A jeho obrazy, scény, sekvence a záběry se k vám budou i po čase vracet a mít tendenci připomínat se jako něco, co nedokážete jen tak vytěsnit. Neboť toto je film mnoha tváří a vy v něm můžete (budete-li chtít) tak nějak saint-exupérovsky najít i tu svoji. Neříkám, že je to jednoduché, tím spíš, že jedním z klíčových fenoménů Holy Motors je maska, ať už je to ta, do které se převléká Oscar Denise Lavanta, nebo ta, kterou si po šichtě, dříve než vystoupí z limuzíny do reálného světa, nasazuje jeho řidička Céline.

A propos Caraxův dvorní herec Denis Lavant, neuvěřitelný chameleon, jenž dokáže bravurně vklouznout do jakékoli figury a okamžitě jí vtisknout život a svébytný charakter, je něco jako klíč, který Holy Motors spolehlivě startuje. S obdivuhodnou lehkostí střídá razantně odlišné herecké polohy, táhne tuhle hustou nálož sám, jako by účinkoval ve vyčerpávající hře jednoho herce, který si během dne, jenž mu byl vyměřen, jen vybírá (a vzápětí opouští) své dočasné spoluhráče. A pak si zapálí poslední cigáro a jde se za odměnu vyspat se svým orangutánem. Je nepředstavitelné, že by tu nebyl – je obtížné představit si na jeho místě někoho jiného.

V Holy Motors se s jakousi vilnou přítulností snoubí bizarní i všední, čiré i kalné, úchylné i normální, snové i reálné. Je to famózní skládačka, která někomu může připadat jako zvratky, z nichž lze zpětně sestavit poslední menu, a jinému zase připomene duhu, z níž lze odvodit všechny barvy (ne)představitelného spektra. Je to výstřel hypertrofické fantazie, která na rozdíl od stejně postižené prostaty nic neomezuje a ničemu nebrání, nářez, na který nemůžete být nikdy dost připraveni, protože se vlastně nedá empiricky ani racionálně vysvětlit. Nemohu se ale ubránit pocitu, že je dobře, že je!

„Proč to děláš?“ ptá se maskéry totálně zmasakrovaný, tajuplný šéf Michel Piccoli. „Pro krásu gesta,“ odpovídá již mírně unavený šampion sériových reinkarnací Oscar. „To záleží na tom, kdo se dívá – ale co když se nikdo nedívá?“ Chtělo by se mi říci vyloučeno(!), ale znáte to, jeden nikdy neví…

HOLY MOTORS. Francie, Německo 2012, 115 min., české titulky, od 15 let, 2D. Scénář a režie: Leos Carax. Kamera: Yves Cape, Caroline Champetierová. Hrají: Denis Lavant (Oscar), Edith Scobová (Céline), Eva Mendesová (Kay M), Kylie Minogueová (Eva Graceová), Elise Lhomeauová (Léa), Michel Piccoli (muž), Jeane Dissonová (Angèle). V kinech od 29. listopadu 2012.

Vydáno pod