Praha – Z románu Jaroslava Haška o vojáku Josefu Švejkovi se stal nadnárodní fenomén. Těžko říct, zdali jeho „buřičský“ tatíček tušil, že se kniha stane nejpřekládanějším dílem v historii české literatury. Spisovatel sice zemřel již 3. ledna 1923, avšak ani po takové době neutuchají diskuze o tzv. „švejkování“ či o „národu Švejků“. Česko je v těchto názorech rozděleno na dva nesmiřitelné tábory – máme postavičku milovat, či nenávidět?
Jsme národ Švejků? Haškův fenomén stále žije
Protiválečnou satiru Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Hašek nestihl dokončit, přesto mu sepsaná tetralogie posmrtně vynesla celosvětový úspěch. Na mušku si totiž bere žalostné poměry panující v rozkládajícím se Rakousku-Uhersku a chaos panující v atmosféře počínající války.
"Kéž bychom byli národem Švejků…
… protože Švejk je vynikající v tom, že je chytrý, a přitom to nedává najevo. Vypadá, že je hloupý, ale přitom je vlastně chytrý. I v situacích, které jsou mezní, zachovává klid, převahu a vnitřní chytrost. Dokáže prohlédnout věci na dno. K tomu je ale třeba vzdělání i zvláštní obratnosti, které mi říkáme odborně mystifikace, tedy uvedení v omyl." /literární historik a haškolog Radko Pytlík/
Vulgární, pivní a ostudný
Z literární postavy, jíž Josef Lada vtiskl kreslenou podobu, se stal symbol českého národního charakteru, což v některých lidech dodnes vzbouzí značnou nevoli. S vlastnostmi růžolícího vojáka totiž souvisí předstírání vlastní hlouposti, simulantství, lenošství anebo vypočítavé pokrytectví. Alespoň tak na dílo nahlížejí ti, jež odmítají umístit vedle pojmu „češství“ rovnítko s údajně pohodlným, pivním, a navíc zbabělým národem. Vykreslení švejkovského lidu coby lidu povrchního a nehrdinského vnímají současní kritici coby prvek devalvace. Ostatně nejsou jediní.
"Švejk není Švejk, Švejk je všechno kolem.
Švejk je jenom část Haškova humoru a recese. Jeho dílo obsahuje i obsáhlý Dakameron humoru a satiry, Strana mírného pokroku to je dalších asi 400 stran a mnoho dalších povídek. Švejk ovšem začal žít vlastním životem, každý v tom vidí něco jiného." /Richard Hašek, vnuk Jaroslava Haška./
Zastání mají totiž také v minulosti, namátkou konkrétně u spisovatelů Viktora Dyka a Jaroslava Durycha, kteří o výtvoru svého kolegy nehovořili příliš lichotivými slovy. Literární vědec Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu souhlasí s jejich přesvědčením, že Švejk je považován za kultovní mýtus, aniž by se někdo doopravdy zamyslel, proč tomu tak je. Studenti podle jeho slov knihu již dávno odepsali a příběh znají spíše z filmů.
GALERIE
videogallery_296144
Obava z vnímání Čechů jako vulgárního národa bez špetky sebeúcty však může podle některých přesahovat i do zahraničí a neustálým vyžíváním se ve švejkovství tyto pomluvy prý Češi ještě více přiživují, což má za následek ztrátu jejich vážnosti.
Dílu se mimo prohnilé charakteristiky hlavního hrdiny vyčítají i ony růžové brýle, s nimiž je pohlíženo na útrapy 1. světové války. Pocit zkázy nebo konec civilizace, jež boje přinesly, údajně spisovatel přehlíží. Z jeho pohledu vypadá tragická událost jako jeden velký „mejdan“, což Haškovi zazlívají nejen historici.
Švejk na filmovém plátně
Byla jen otázka času, kdy se po knize vrhnou první filmaři a převedou ji na plátno. Jako jeden z prvních tak učinil režisér Karel Lamač, který v roce 1926 naservíroval hned dva díly s Karlem Nollem v hlavní roli. O pár let později se k němu přidal Martin Frič, jehož verze se Sašou Rašilovem st. patří k téměř neuváděným, avšak stále ceněným. Kompletní kopie filmu se totiž nedochovala a snímek nemá ani hodinu. V roce 1954 následovaly epizodky loutkového filmu Jiřího Trnky a o dva roky později nejznámější klasika s Rudolfem Hrušínským, kterou zfilmoval Karel Steklý.
GALERIE
Dobrý voják Švejk (1956, režie: Karel Steklý) zdroj: ČT
Laskavě a s nadhledem
Sociologové si kladou otázku, proč se tedy se zdánlivě nelichotivým Švejkem s oblibou nepřestáváme ztotožňovat. Někteří jsou toho názoru, že obrana proti mocenské přesile v tomto případě vystoupila z literární fikce a stala se skutečností. Ať už se jedná o švejkování za normalizace, tedy vymezení se vůči nepříteli, kterému se nebylo možno postavit se zbraní v ruce, nebo kdykoliv během marných bojů s byrokracií či se soudy. Z pojmu „švejkovina“ se tak stalo vše, co se sice tváří vážně, ale ve finále to vyzní jako karikatura.
Dílo Jaroslava Haška však nachází tedy také zastánce, pro něž tlouštík v dobrém symbolizuje ironii, satiru, lidskost i laskavost. Nebere se příliš vážně a na svět pohlíží vlídnýma očima. Ve světě literárních hrdinů přináší určité osvěžení – pryč s dokonalými hrdiny, kteří se pro dobro věci vrhnou ze skály. Švejk se svým chováním blíží obyčejným lidem, protože ne každý může býti hrdina…
Osudy dobrého vojáka Švejka s ilustracemi Josefa Lady
Milovníci Švejka také upozorňují na to, že spisovatel přišel s nadčasovou lidskou typografií, která se dá aplikovat na společnost 21. století, což je důvod toho, proč jeho fenomén žije i po devadesáti letech. Švejkování neberou nutně hanlivě už vzhledem ke Švejkově popularitě za hranicemi.
S humorem sobě vlastním vytvořil rodák z Prahy kultovní postavičku, ať již chceme, nebo ne. Polemiky o tom, zdali jsou Češi národ Švejků, tedy zřejmě nikdy zcela neutichnou.