Jejich skutečné problémy nastávají, když válka skončí. Přežili ji a teď neví, co se životem, který jim tak nějak zbyl. Jako něco, s čím už přestali počítat. Jako něco, co s sebou vlečou, obtěžkané šílenými válečnými traumaty a protkané zběsilými nočními můrami. Jako něco, s čím si sami nedokážou poradit, protože vlastně už ani neví, k čemu jim to vlastně je. Když zní něco takhle komplikovaně, je třeba to rychle a razantně zjednodušit, nebo budete za chvíli na budku. Dobře a spolehlivě (navíc s bonusem příjemného upouštění páry) se zjednodušuje skrze chlast a sex.
Brainwashing v režii mistra jinakosti Paula Thomase Andersona
Tohle se nevypočitatelná houžev, námořník Freddie Quell, jenž na rozdíl od mnohých přežil válku v Tichomoří, naučil docela dobře. Kořalku vyrábí podle vlastní receptury (jejíž důležitou součástí je ředidlo), a když není po ruce nic lepšího, rozdá si to i s torzem ženy, kterou si na pláži uplácá z mokrého písku. A pak si ho, triumfálně rozkročený na hraně příboje, vyhoní proti valícímu se oceánu.
Tenhle Freddie, voják s pokřivenou tlamou i duší, zřejmě nebude úplně normální - a to si pište, že není! A když o někom takovém talent a originální samorost Paul Thomas Anderson (Hříšné noci, Magnolie, Až na krev) natočí film, můžete se vsadit, že to někdy nebudete stíhat nebo mu místy nebudete zcela rozumět. A také je pravděpodobnost, hraničící s jistotou, že na něj zbude místo na pódiu při rozdávání Oscarů, které mu, navzdory nepochopenému, budete stejně docela přát. Tři aktuálně vyhlášené zářezy v hereckých oscarových nominacích a absence v klíčových kategoriích (nejlepší film a režie) je možná přesně to, co si zaslouží, ale rozhodně méně, než se čekalo a na co bylo zaděláno.
Píší se odcizená a pro mnohé nepřátelská a frustrující padesátá léta, v nichž se stále ještě slušně daří poválečným psychózám, a tudíž i pohotovým, charismatickým léčitelům a šikulům, kteří dokáží výmluvně nabízet spirituální vykoupení nebo iluzi sdíleného šidítka, chcete-li. A v těchto nemocných létech se neřiditelná, válkou zmrzačená psychotická střela Freddie, v sugestivním podání Joaquina Phoenixe (jenž jakoby se s psychiatrickou diagnózou již narodil), potká s výmluvným vizionářem a robustím čističem proděravěných hlav Mistrem Lancasterem Doddem. V jeho vyžehlené a masivní figuře, válcující psychotiky jako parní válec záhon mrkve, herecký chameleon Philip Seymour Hoffman dokazuje, že kdyby si chtěl založit vlastní sektu, zvládl by to levou zadní.
Tipnul bych si, že Tom Cruise na americké premiéře v září minulého roku nechyběl a docela si na ní lebedil. Vcelku nahlas (a zřejmě i právem) se tu totiž hovořilo o tom, že reálným předobrazem a volnou, byť jasně ukotvenou inspirací téhle postavy byl americký pilot a spisovatel dobrodružných příběhů, uváděný v Guinnessovce jako nejplodnější a nejpřekládanější americký literát, Lafayette Ronald Hubbard, takto rovněž (a v dané souvislosti především) zakladatel kontroverzně přijímané, či spíše odmítané, psychologické teorie dianetiky a s ní související užité náboženské filozofie zvané scientologie.
Takovýto lék na nemocnou duši v křečí zaťatém těle (postiženém maniodepresivní psychózou jako kláda) ovšem sám ze sebe vykořeněný, psychosomaticky rozložený a válkou vycloumaný Freddie Quell potřebuje jako prase drbání. A nepřemýšlí o tom, zda s ním náhodou někdo vlastně jen proklatě nemanipuluje a nezneužívá ho ke svým divným experimentům. On jenom ví, a to velmi intenzivně, že potkal někoho, s kým je mu dobře, že konečně vůbec někoho má, protože předtím, než ho poznal, byl na všechno úplně sám. Ale navzdory své diagnóze byl natolik intuitivně soudný, že začínal mít bobky z toho, že to sám nemůže ustát.
Lancaster Dodd to byl, kdo způsobil, že tahle těžká doba mezi zrozením a smrtí, zvaná život, pro něj začala mít význam a cenu danou jejím pošahaným obsahem, což bylo poznání, k němuž se každý frustrovaný válečný veterán (aniž by ho někdo postrčil) jen tak nedopracuje. A také konečně začal někam patřit, neboť se záhy stal nepřehlédnutelným členem Doddovy fantasmagorické sekty a jeho zvláštním přítelem a současně i protihráčem a protivníkem. Možná ho nikdy nenapadlo, že někam patřit je vůbec základ a východisko všeho dobrého i zlého.
Mistr, což je skromný titul, jímž je v rámci svého sektářského fanklubu, nazvaného symptomaticky Zdroj, Lancaster Dodd oslovován, může vzdáleně připomínat snímky o pozdějších traumatických postválečných návratech, jako byly např. Narozen 4. července (s protiválečně naladěným Tomem Cruisem), Návrat domů (v němž si to spolu rozdávají ochrnutý Jon Voight a zamilovaná důstojnická panička Jane Fondová) či neznámý Anglický pacient, jehož tajemství začínají nezadržitelně vyplouvat na povrch.
Jenomže tenhle autorský retro návrat, napsaný a režírovaný nevypočitatelným iluzionistou Paulem Thomasem Andersonem, vám nepůjde pohodlně naproti lineárně a přehledně odvyprávěným příběhem, ale bude vás vybuzovat, mást, znejisťovat, provokovat a nutit k riskantnímu domýšlení nedopovězeného či pouze naznačeného (a že takového v něm není málo). A také bude vyžadovat maximálně soustředěnou percepci, protože v něm místo nápovědy a jasných shrnutí jsou spíše pasti a slepé uličky. Ostatně tak, jak to v životě válečného veterána (ale koneckonců i tom našem) nezřídka bývá.
Vlastně celé je to spíše o životním pocitu nežli konzistentním příběhu, který odněkud jde a někam dojde. Ale je to pocitovka skvěle natočená a hlavně brilantně odehraná, takže bych se zas tolik nedivil, kdyby si rozložený a složený mariňák Joaquin Phoenix a k sobě nás nebezpečně vinoucí Philip Seymour Hoffman (při vší úctě, třetí nominovaná Amy Adamsová je prostě až třetí) nakonec zašli společně pro oscarové trofeje.
V Mistrovi se svébytný sólista Anderson tak očividně (až urputně) snaží být především svůj a jiný než druzí, že to může působit až jako stylizovaná manýra, jež je sice geniálně aranžovaná, má silný a výmluvný vizuál a zajímavě kontradikční soundtrack, ale s níž můžete mít po čase i jisté potíže. Protože tahle její extrémní, zbytnělá jinakost jde na úkor diváckého komfortu a srozumitelnosti na první dobrou. Sílu a odvahu zajít na tenhle netriviální originál (kde antihrdinové suplují hrdiny) podruhé ale jen tak někdo nesebere. A to může znepokojujícího i provokujícího Mistra činit pro leckoho poněkud odtažitým, obtížně uchopitelným a těžko stravitelným. Ale to už se výjimečným filmům, jež nás současně fascinují i iritují, někdy stává.
THE MASTER / MISTR. USA 2012, 144 min., české titulky, od 15 let, 2D. Scénář a režie: Paul Thomas Anderson. Kamera: Mihai Malaimare Jr. Hudba: Jonny Greenwood. Hrají: Joaquin Phoenix (Freddie Quell), Philips Seymour Hoffman (Lancaster Dodd), Amy Adamsová (Peggy Doddová), Laura Dernová (Helen). V kinech od 10. ledna 2013.