Album The Next Day vychází po desetileté odmlce, kdy se zpěvák věnoval mimojiné výtvarnému umění, údajně též literární činnosti. Vystupoval sporadicky a zdálo se, že se od něj již dalšího alba nedočkáme. Na svých stránkách své hudební mlčení vysvětluje: „David je typem umělce, který skládá a vystupuje, co chce a kdy chce – když má co říct, a ne co nabídnout ke koupi. A dnes tedy má rozhodně co říct.“
A co to tedy je? Co nám chce říct? Již při prvním poslechu je jasné, že album je výrazně rockové, s ostrými kytarami, na rozdíl od posledních alb, která byla spíše klidnější. Jistě ne počin, který bychom čekali od zpěváka v důchodovém věku. Již úvodní píseň udává tón celému albu, do valivého doprovodu dunivé basy a prolínajících se kytarových vyhrávek Bowie zpívá „Tady jsem, a vůbec neumírám“, následující Dirty Boys je zvukově spíše střídmější, stojí především na řezavých sekaných akordech kytar a saxofonu jako z nějaké dupárny, ovšem napětí, které tím vzniká, je příkladné - a hrozivé.
Bowie je na desce ve vrcholné formě, v The Stars (Are Out Tonight) zní jeho hlas naléhavě, stejně jako v následující Love Is Lost, kde zpívá „je to ta nejtemnější hodinka, je ti dvaadvacet, ale tvůj strach je starý jako svět“. Dojde samozřejmě i na pomalejší Where Are We Now? s rozbolavělým Bowieho zpěvem, jak jej známe z minulosti – aby ne, vztahuje se v ní ke svému berlínskému pobytu v 70. letech, k době, kdy vznikala alba Low a „Heroes“.
Vlastně je, přinejmenším textově, ale z velké části i hudebně, nové album jistým ohlédnutím se – jak v již zmíněných dvou písních, tak třeba v písni (You Will) Set The World On Fire, kdy nás bere až do počátku 60. let a newyorské Greenwich Village se vzkvétající folkovou scénou, jmenuje její protagonisty Pete Seegera, Joan Baez, Boba Dylana či Phila Ochse a Dave Van Ronka. Překvapivé na tak rockovém albu, jakým The New Day je? Ale vůbec ne, to se jen Bowie ohlíží. A když jsem zmínil i hudební ohlédnutí, cítíme je třeba ve skladbě If You Can See Me, v níž lze cítit ozvěny junglových hledání z alba Earthling, pomalejší písně by klidně mohly být třeba na albu Low, roztančená Dancing Out In Space na Let's Dance, How The Grass Grow? na „Heroes“, a tak bychom mohli pokračovat.
Bowie však rozhodně nerecykluje svou minulost, jen se za ní – pochopitelně – ohlíží, ptá se po ní, hledí na ni dnešníma očima. Nově i uchopuje a interpretuje. Jako třeba v You Feel So Lonely You Could Die, v níž sboristky decentně citují slavnou píseň Hanka Williamse s podobným názvem.
Ovšem na jedno pozor: dívá se na nás šestašedesátiletý David Bowie z bookletu své novinky The Next Day poněkud uštěpačně, až kose, zároveň však zúžené oči prozrazují soustředění a vážnost situace, stejně jako o ní mluví stažené lícní svaly. Proč se tak zaobírám nějakou fotografií? Inu, především, Bowie je umělec, který nikdy neponechává nic náhodě, a vše, co nám nabízí, počínaje grafikou obalu, jeho obsahem přes kostýmy až k hudbě, textům, jejich podání a aranži, má svou roli. Nesmíme kromě toho zapomenout na to, že Bowie začínal jako herec v různých divadelních partách, má se ztvárňováním „svých“ rolí, s tím, jak předstupuje před publikum, dostatek zkušeností. Zároveň dokáže být velkým, řekněme, manipulátorem. O čemž každý, kdo s ním měl to štěstí mluvit, ví své – setkal jsem se s ním osobně, dvakrát s ním dělal rozhovor, vím tedy, o čem mluvím.
Je tedy nové album nějakým stylizovaným pokusem o koncept, o vytvoření a naplnění „nové“ reality? Ne, nic takového bych zde nehledal. David Bowie se zkrátka chtěl bez jakéhokoliv patosu či sentimentu – to je důležité – podívat zpátky. A přinesl nám kolekci čtrnácti skvělých rockových písní – což není málo i na takového střelce a profíka, jako je David Bowie.