Vlasta Třešňák skutečně nezahálí – jeho nové album Alter ego je ovšem překvapením. Milým, samozřejmě. Třešňák se totiž tentokráte ani nedoprovází na kytaru, ani jej nedoprovází jeho bigbítový Třešňák Band. Obklopil se jazzovými hráči a natočil krásně znějící album.
Třešňák jazz umí!
S jazzem si přitom Třešňák skvěle rozumí a není to spojení zdaleka tak překvapivé, jak by se na první pohled zdálo. Především má Třešňák jazz rád jako posluchač, což samozřejmě nemusí z našeho pohledu nic znamenat. Při poslechu novinky, již natočil s projektem Temporary Quintet, který pro něj sestavil saxofonista, básník a kritik Jan Štolba, je ovšem jasné hned několik věcí.
S prstem v nose…
Zaprvé, ona láska k jazzu není pouze platonická, naopak. Jedná se o pěkně vášnivou a smyslnou záležitost, konzumovanou na sto a možná i víc procent. Zadruhé, Třešňák nemá problém zpívat s kapelou – problém, který řada písničkářů nedokáže překousnout. Jsou totiž zvyklí na doprovod vlastní kytary, na doprovod, který nemusí být zcela přesný a lze se vždy rytmu vlastních prstů nějak přizpůsobit. Ani to ovšem není novinka, s plnokrevnou kapelou již hraje nějaký ten pátek a také spolu vydali několik alb. Ovšem opět zde narážíme na problém – ani rockoví či bigbítoví zpěváci často nezvládají zpívat s jazzovou kapelou, je to pro ně zkrátka jiný jazyk, jiný kontext.
Třešňák ale zvládá i tuto polohu, zpívá krásně odlehčeně, s prstem v nose, řeklo by se. Přesně tak, jak má jazzový zpěv znít, bez stopy po námaze, bez nějaké křeče, zároveň to nesmí mít, jak muzikanti říkají, „těžkou prdel“. Nic z toho na albu Alter ego nenajdeme…
Jazzový Třešňák
Jazzový kontext přitom není pro Třešňáka ničím novým, vyzkoušel si jej již v 70. letech, kdy hrával s dvěma romskými muzikanty, Milanem Kormanem a Bélou Gadžorem v kapele Třešňák - Korman - Gadžor. Pokud se pamatuji, bylo to spojení saxofonu a kontrabasu s Vlastovou foukací harmonikou, akustickou kytarou a básnivými texty nejdřív překvapivé, pak jsem si ale bez problémů zvykl. Sedělo jim to spolu dobře, a přestože to nebyl čistokrevný jazz podle příručky, hodně z něj ve hře pánů Kormana a Gadžora, kteří přes den dělali uhlíře a po večerech hrávali v baru, přesto bylo.
A na prvním Třešňákově polistopadovém albu Koláž z roku 1995 slyšíme jazzu také víc než dost, jistě i díky Milanu Kormanovi a Kormanům mladším, Petrovi a Jiřímu. Nespadl tedy Vlastův nejnovější projekt Temporary Quintet z nebe, to ani náhodou.
Hned v úvodní písničce, Slečně Elle, Třešňák potvrzuje vše, co jsem napsal výše – do sytých tónů saxofonu a šustění štětek zpívá naprosto lehce, zpěv je prokládán akordy klavíru, zkrátka jako typická jazzovka odněkud z klubu. A podobně je tomu i v dalších skladbách, které se, pravda, někdy odchylují od striktního jazzového kánonu směrem k jeho současnější podobě. Tak je tomu hned v druhé písničce Chytrá horákyně, jindy až zabrousí kamsi na pomezí blues a rocku (Rodné číslo).
Tato stylová rozprostřenost je sympatická, jistě na ní má velký podíl producent alba Jan Štolba, jehož tenorsaxofon svými hutnýmu vyhrávkami celé album šperkuje, samozřejmě ale nesmím pominout – a pochválit – i další hráče: kytaristu Adama Tvrdého, hráče na klavír a klávesy Vladimíra Strnada, Antonína Šturmu na kontrabas abasovou kytaru a bubeníka Petra Mikeše, stejně jako dva milé hosty, Vladimíry Mišíka a Mertu.
Seismograf společnosti
Kapitolou samou o sobě jsou Třešňákovy texty – opět zpívá o světě dole a opět, možná ještě více, lze jeho texty vnímat jako výsledky sociologických výzkumů převedené do veršů. Výsledky, jak už to bývává, nejsou nepříliš lichotivé a veselé. Třešňák – jako vždy – nikoho nešanuje, komentuje vše padni komu padni. Opět nacházíme jeho sžíravý výsměch, inteligentní přitom, žádné vulgarity či nadávky – takhle to ale šlehá ještě daleko víc.
Jako vždy i tentokrát si rád pohrává s narážkami, třeba v písni Když Bůh rozdával "Tralalá„, kdy verš “nikdá jsem nebyl opice / Jsem Sapiens, ty Humide„ jasně ukazuje na dnes již bývalý Hrad, kde neplatily Darwinovy objevy. Ve stejné písni se strefuje i do rozdávání trafik, hlavně ale do české vyčůranosti: “Když Bůh rozdával 'Tralalá' / pantáta šel si sedmkrát / Pramáti štrúdl srolovala / proč bych si v Edenu nepokrad?".
Bez ofrňování trpce komentuje situaci bezdomoveckých prodavačů Nového prostoru (Nový prostor č. 33), ale i hloupost Čecháčků, zpívá i o svém kolegovi Jaroslavu Hutkovi a jeho procesu (Promlčený). V Písni práce, s podtitulem Píseň tří rentiérů se za přispění Mišíka a Merty ostře ohrazuje proti vládnímu pohledu na Nečasovými slovy „nemakačenky“. To vše v ostrém rockovém nasazení, jak také jinak.
V každém případě, ať již jazzovému, bluesovému, či rockovému Třešňákovu hlasu je dobré naslouchat. Citlivě totiž, jako seismograf, ukazuje na věci, které možná ani neregistrujeme.