Láska matky je věčná. Věčná a hladová jako smrt, které nelze uniknout. Lepkavá a spoutávající jako pavučina a vlezlá jako kudla, zavrtávající se do útrob. Láska matky je prokletí nenasytně milovat a přitom k smrti nenávidět. Takový už je někdy neklidný život neodpouštějících démonů, jejichž temná silueta s divoce vlajícími vlasy a mrazivým zábleskem ve vyhaslých očích splývá s temnotou, rozpouští se ve zdech nic netušících příbytků a bezbranných dětských snech. Sirotci Lilly a Victorie by o tom mohli vyprávět…
Horor skoro jako od maminky
Španělská hororová škola má již nějakou dobu dobře zlověstný zvuk a podmanivě hispánský „look“, jemuž nic děsivého není cizí. Jako by dnes čistá hororová žánrovka ani nikde jinde nemohla vzniknout, jako bychom se dnes s nikým nedokázali lépe a výživněji bát. Zdá se, že právě tady se dnes určuje tón, barva a podoba žánru tak, jak ji formují Ti druzí (v čele s Nicole Kidmanovou) v režii Alejandra Amenábara či to, co se děje v Zatímco spíš Jaumeho Balagueróa. Filmy, kvůli kterým neusnu (Películas para no dormir), v tuto chvíli prostě hovoří španělsky, podobně jako takto nazvaná volná série kanálu Telecinco, Sirotčinec Juana Antonia Bayona či Faunův labyrint současného klasika žánru Guillerma del Tora.
Tenhle režisér, scenárista, herec a producent, jenž se narodil v mexické Guadalajaře, sice vypadá jako dobromyslný tlouštík, specializovaný na neškodné sitcomy, ale to jsou jen krycí mimikry, pod nimiž se skrývá hororový mág, jenž umí husté atmosféry a mrazivé příběhy. A také dokáže docela dobře rozpoznat, když někde někdo dostane třeba jen malý, ale dostatečně výživný a temný hororový nápad, který je třeba prošťouchnout do velké filmové produkce. A právě tohle se zhruba před pěti lety přihodilo v hororovém subžánru zvaném ghost story (viz třeba Žena v černém, Neviňátka, Kruh, Zámek hrůzy nebo Paranormal Acitivity).
Tehdy vcelku absolutně neznámý argentinský filmař Andrés Muschietti (vydatně podporovaný ségrou Barbarou) natočil tříminutovou hororovou scénku, kde dvě vyděšená děvčátka zdrhají ve spícím domě před (zřejmě svojí) démonickou a až téměř zvířecími přískoky se pohybující matkou. Bylo to krátké, přehledné a hrůzu vzbuzující, a to natolik, že Guillermo del Toro, jenž se zřejmě i trochu rozvzpomněl na svoji duchařinu Princ bez království, zavětřil výživnou látku na celovečerák. A dal Andrésovi šanci, kterou tento popadl hladově za pačesy a proměnil ve svůj docela podařený debut, na nějž dostal nějakých patnáct milionů dolarů (hned za první víkend se více než bohatě vrátily zpátky), o nichž se mu před pěti lety ani nesnilo.
Na výchozí miniscénku bylo ovšem třeba nasadit nosný příběh, který vcelku zručně spíchl s poměrně zkušeným scenáristou Neilem Grossem, což nakonec hodilo sto minut slušné hororové seance, která má tísnivou duchařskou atmosféru, dostatečně věrohodného démona, dvě úžasné malé holky, které na něm úchylně ujíždějí, a ještě úžasnější Jessicu Chastainovou (jež se tentokrát ze zrzky proměnila do provedení noir), která tu po Malickově spirituálním Stromu života, prohibiční gangsterce Země bez zákona a nedávném velkém sólu v autentickém thrilleru 30 minut po půlnoci dokazuje, že není žánr ani příběh, na který by nedosáhla.
Příběh Mamy začíná v jednom (zdánlivě) opuštěném srubu v lesích, kde se vybuzený chlapík, kterému evidentně přeskočilo, chystá pokračovat ve vyhlazování svých blízkých. Na řadě jsou jeho dvě malé vyplašené dcery, které sem dovlekl, jenomže netuší, že v téhle lesní chajdě nejsou sami. Cosi mocného, temného a nelítostného v poslední chvíli nemilosrdně zasáhne, ujetého tatíka brutálně vykostí a dvě malé, opuštěné a ztracené holky teď sedí před skomírajícím ohněm a v tichém odevzdání čekají, co bude dál. A pak se v černé tmě, která je obklopuje, cosi pohne a přikutálí se první třešeň…
Po tomhle slibném rozjezdu a časovém skoku o pět let je Lucas (Nikolaj Coster-Waldau) na tomhle světě zřejmě již jen jediný člověk, který dosud věří, že se dcerky jeho bráchy ještě najdou, a tak dál vysílá do terénu pátračské týmy po jejich ztracené stopě. Jeho partnerka Annabel (Jessica Chastainová) tomu se shovívavým nesouhlasem přihlíží, protože daleko raději než malé děti má svojí basovku, na kterou válí v undergroundové rockové kapele. Drsná holka je tahle potetovaná Annabel, a to je dobře, protože žádná měkota by nezvládla to, co ji čeká (a o čem zatím nemá ani tušení).
Holky se totiž našly ve vybydleném lesním srubu, za obrovskou hromadou třešňových pecek, ale jsou to polodivoké a plaché, téměř zvířecí stvůrky, které je třeba pracně vrátit do normálního života. Jenomže jejich život už nebude nikdy normální, neboť spolu s nimi přichází z hlubokých lesů a poraněné minulosti démon, který jim pomohl přežít, nehodlá se jich jen tak vzdát a brutálně útočí na každého, kdo by mu je chtěl vzít.
To je slušně rozehraná ghost story, v níž sice příznačně netečou potoky umělé krve, ale napětí je postupně budováno na základě stigmatizovaných děvčátek a všudypřítomné hrůzy, podšprajcované úměrným CGI vizuálem. Zpočátku nezřetelné Zlo, které se jen sem tam, téměř neznatelně mihne šerosvitem druhého plánu (takže máte téměř pochyby, zdali jste vůbec něco zahlédli), se postupně vytvaruje do podoby vyzáblého monstra, nečekaně se vylévajícího z mokvajících puchýřů na zdech. Jednoduché lekačky, způsobené jeho divokými přískoky, před nimiž není úniku, překvapivě fungují, byť po čase i trochu zevšední, a vy začínáte pomalu chápat, proč s touhle kostnatou Mamou z jiného světa nemají Lilly a Victorie žádný větší problém.
Z dobře vyladěného castingu vynikají zejména dvě bezprostředně ztvárněné dětské role. Zejména Lilly Isabelly Nélisseové vzbuzuje pocit autentického „vlčího dítěte“, které jako by v lese nejen vyrostlo, ale přímo se tam narodilo a odchováno démonem tam vlastně pořád tak nějak patří. Jinak je ovšem Mama velké sólo skvělé Jessicy Chastainové, která opět nezklamala, a její přerod z metalové holky, která cizí malá děcka nemusí, v ženu, jež je pro ně ochotna nasazovat život, je věrohodně charismatický, takže nemáte problém jí držet palce.
Strejda Lucas alias Nikolaj Coster-Waladu, který tohle všechno vlastně zpunktoval, je tu tak trochu do počtu, a jakkoli je to sympaťák, netrhá vám žíly, když ho Mama načas uklidí na ARO - a úchylně stylizovaný Javier Botet si svoji titulní roli mateřskou posedlostí trpícího monstra, jež je vždy připraveno obejmout a zardousit, evidentně užívá (v rámci toho, co mu CGI dovolí).
Ve španělsko-kanadské koprodukci a na základě téměř pohádkového příběhu jedné osudové tříminutovky, která se posléze stala stominutovým duchařským celovečerákem, tak vznikl zajímavý žánrový debut, který respektuje pravidla hry, a jakkoli (zejména ve své druhé polovině) pracuje rutinně se zaběhanými schématy a recyklovanými klišé, působí zajímavě a originálně. Původní téma, slušná atmosféra, poctivě budované napětí, nepřebouchnuté podpůrné efekty, střídané naopak hypertroficky sentimentální pointou, na debutanta překvapivě jistá a sevřená režie a dobře obsazené herecké party. To všechno je Mama – duchařský, atmosférický horor s nápadem, který neublíží nikomu, kdo tenhle žánr může a komu nevadí noční můry a přiboudlí bubáci ve skříni a pod postelí.
Jen kdybyste jeli náhodou kolem, nezastavujte, a Clinton Forget pro jistotu prosvištěte s vytaženým okýnkem a nohou na plynovém pedálu.
MAMA. Španělsko/Kanada 2013, 100 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Andrés Muschietti. Scénář: Neil Cross, Andrés Muschietti. Kamera: Antonio Riestra. Hudba: Fernando Velásquez. Hrají: Jessica Chastainová (Annabel), Nikolaj Coster-Waldau (Lucas), Megan Charpentierová (Victoria), Isabele Nélisseová (Lilly), Daniel Kash (Dr. Dreyfus), Javier Botet (Mama). V kinech od 21. března 2013.