Jen Bůh odpouští – ale tohle by neměl!

Matka: „Dostal jsi toho chlapa, co to udělal Billymu? Jak jsi ho zabil?“Julian: „Je to složitější, nechal jsem ho jít. Billy znásilnil a zavraždil šestnáctiletou holku.“Matka: "Určitě pro to měl důvod. Tak já se o toho 'žluťáka' postarám sama. A teď vstaň a dej mámě pusu!"

Krvavý, neo-noirový supervýplach v horkých ulicích Bangkoku začíná. Uťaté údy a vyříznuté oči omývá krev bublavě tryskající s proříznutých hrdel a z karaoke baru se nocí prostoupenou zločinem nese romantický zpěv „Anděla pomsty“. Je čas zabíjet, mrzačit a trestat – je načase setkat se s ďáblem!

Po tomto jeho posledním, extrémně, ale hlavně samoúčelně vyhroceném, brutálním opusu si (jen s nepatrnou nadsázkou) troufám tvrdit, že dánský režijní samorost, kodaňský rodák Nicolas Winding Refn, je výjimečně talentovaný úchyl, který balancuje mezi kultovní ikonou, psychiatrickým sanatoriem, exhibicionistickým narcismem a sebepohlcujícím samožerstvím. Nic zdravého ani následováníhodného, což platí i pro jeho pseudoartový krvák Jen Bůh odpouští.

Zdá se, že za všechno může extrémně úspěšný, hypnotický krimithriller Drive, ve kterém Refn a Gosling před dvěma roky zvedli ke standing ovation ze svých křesel společně filmové diváky i kritiky. Tehdy, v roce 2011, si Refn odnesl z Cannes cenu za režii, letošní festivalová porota i diváci při jeho Bohu, zahlceného krvavými výrony, spíše jen rozpačitě mlčeli.

Místo toho, aby hledal možnosti, jak tenhle atmosférický formát dál rozvinout, nečekanou slávou zblblý Refn totiž jen pořádně přitlačil na pilu, protože si naivně myslel, že to bude stačit. Gosling se přidal, neboť věřil, že krvežíznivý Nicolas dokáže znovu vycedit z minima maximum a Kristin Scott Thomasová (jejíž přítomnost v téhle krvavé lázni mnohé překvapila) si zřejmě řekla, že se tu možná urodí budoucí kultovka a tak není špatné být přitom, jakkoli se mohlo zdát, že v téhle hře na to, že kdo ho má většího, vyhrává, se díky svým anatomickým dispozicím nemůže uplatnit.

Stručně řečeno, spletli se všichni a předchozí bouřlivé ovace teď vystřídal nezájem a vlažné, spíše odmítavé reakce. Potvrdit brejk je vždycky obtížné a vítězný balon se musí zpravidla poctivě odpracovat. Ale k tomu tady nedošlo, neboť Dán, jemuž nic (ne)lidského není cizí, vsadil na kult krve, první plán a první signální tak neurvale a monotónně, že tím začíná nejen standardního, ale i na základě předchozího docela spřízněného diváka leda tak znechucovat a nudit.

Jeho Bůh (který podle něj dokáže odpustit cokoli) z něj neučinil ani novodobého Quentina Tarantina, jenž na rozdíl od něj dokáže vnést do drsné béčkové poetiky slušný příběh a odlehčující nadhled, ani nového Ed Wooda, dětsky se radujícího z přiznané naivity a nadsázky. Nestává se ovšem ani přímým nástupcem Davida Lynche a jeho ulítlých postav typu námořníka Ripleyho ze Zběsilosti v srdci, jakkoli vzbuzuje dojem, že z něj přičinlivě „opisuje“ – a možná nejvíce připomíná Alejandra Jodorowského, k jehož surrealistické psychomagii, kulminující třeba v Krtkovi, má zřejmě nejblíže a jemuž je také Jen Bůh odpouští v závěrečných titulcích dedikován (což ledacos vysvětluje, čímž nemyslím omlouvá).

Z nočního L. A. se tentokrát Refn vydal do neonových ulic a pochybných pajzlů nočního Bangkoku, kde ve svém klubu thajského boxu perou vejvar z dealování drog dva drsní bráchové, co se vyznají. Nemluvný introvert Julian (jenž se před masturbující prostitukou raději nechává nejdřív přivázat k židli) a nadržený psychouš Billy, který ho má podle jejich matky (kdo by to měl vědět lépe) většího, a právě teď dostal chuť na domorodou šestnáctku, která to nepochybně ocení. Dřív než to stihla, skončila mrtvá v první (ale zdaleka ne poslední) prolité krvi, neboť v ulicích Bangkoku, kde polovina prostitutek nemá ještě patnáct a druhá polovina má penis, se umírá snadno, rychle a nečekaně.

Normálně by se z toho Billy vyspal a na její místo by nastoupila další ťápota ze základky, ale místní „Anděl pomsty“ se rozhodl, že to tak nenechá! A tak zbarvil čepel svého samurajského dranžíráku do ruda a odstartoval cestu kumulované odplaty, kde přežije jen ten, komu nebyl odpreparován hrudník a přeťatá karotida, a potom (alespoň na nějakou dobu) ještě pár trpících mrzáků, jimž byl radikálně snížen počet končetin, a protože neviděli, co je pro ně dobré, vyříznuty oči, a protože neposlouchali, ostrým bodcem, pomalu zasunovaným hluboko do uší, způsobena totální hluchota a pád do propasti šílené bolesti. Řekl bych, že jsem v tuto chvíli již udělal dost pro to, abyste věděli, co se na vás z velkého plátna multiplexu pohrne, když si dáte panáka a na tuhle poslední ultimátní refrovinu zajdete.

Nocolas Winding ji komponuje jako prolínačku thrilleru, filmu noir a revenge movie, což je mix sice zajímavý, musíte mu ovšem dodat také dramatický příběh, do něhož dosadíte zajímavé a přesvědčivé figury. Jenomže tohle se ani náhodou nestalo. Refn, jakoby opojený pocitem, že se již stal kultovním tvůrcem, který si může (ba téměř musí) dovolit cokoli, kašle na sofistikovanější story, kterou válcuje neutuchajícím přívalem monotónního násilí, a ignoruje psychologii a motivaci ujetých postav, u nichž si evidentně vystačí s tím, že jsou prostě úchylně ujeté, a z nichž žádná vám zřejmě nebude sympatická.

  • Jen Bůh odpouští / Ryan Gosling zdroj: H.C.E.
  • Jen Bůh odpouští / Ryan Gosling zdroj: H.C.E.

Všechno je tu podřízeno stereotypnímu zobrazení explicitního násilí, což je i na devadesátiminutovou stopáž přece jen málo. Poté, co Drive působil tak trochu jako zjevení, v tomto případě dochází k rychlému vystřízlivění, doprovázenému pachutí lepkavé, jateční atmosféry, které nepomáhá aní účelově artové a řemeslně brilantní balení.

Ostatně atmosféry Refn umí, a ty brutální a násilné mu jdou od ruky samy (vlastně již v Drive naznačil, že v explicitním zobrazení mučivého násilí je schopen zajít hodně daleko), jenom je špatné, že je nabízí i tam, kde by se již měl více soustředit na děj a stavbu příběhu. Vzhledem k tomu, že tentokrát si usápl i scénář, poznamenává tenhle přístup jeho poslední opus extrémně.

A tak se můžeme nechat (je-li nám to příjemné) unášet touhle dokonale vymazlenou poetikou krve a brutality, zprostředkovanou do ruda nefiltrovanou kamerou Larryho Smíthe, jež vlastní naraci odklání na vedlejší kolej, bombardovat precizně vyladěnými detaily vizuálu a masírovat záměrně lenivými záběry a nedopovězenými metaforami, které možná ani metaforami nejsou. Všeobjímající, zahlcující a bezobsažně cool brutál, zarámovaný znělým soundtrackem Cliffa Martineze, jemuž chybí kontrastní protipól, který nemohou suplovat thajské karaoke odrhovačky zabijáka v policejní uniformě, tak po nějakém čase přestává působit.

A spíše než husí kůži vyvolává otupělé, civění, připomínající to, které prakticky celou dobu předvádí neverbální mim, úchylný Frigo s nehybnou tváří, a v aranžmá Refna již notoricky neukecaný, tichý frajer a subtilní ranař Ryan Gosling. V Bohovi předvádí další studii neverbální komunikace (rozuměj soustředěného civění někam, kam nikdo jiný nedohlédne), v čemž za ním jen nepatrně zaostává anděl s mačetou Vithaya Pansringarm, takže musí přijet, na poměry tohohle snímku ukecaná Kristin Scott Thomasová, aby některé věci vysvětlila a uvedla na pravou míru. Část „komparsu“ tomuto pak již jen platonicky přihlíží a zbytek čeká, až přijde na řadu a bude (většinou) spravedlivě, ale hlavně surově a bezcitně vykostěn.

„Podělal jsem to a teď za to zaplatím,“ přiznává ve slabší chvilce a jedné ze svých nemnoha replik Julian – a nemohu se ubránit pocitu, že v tuhle chvíli nechtěně hovoří i za režiséra. Neboť Nicolas Winding Refn rozhodně umí točit lepší filmy nežli je tato zaťatá a hypertrofická chvála (pseudo)sofistikované krváku, čímž nechci říci, že si i tato nenajde své diváky. Osobně bych je hledal hlavně mezi těmi, kteří se v hojném počtu, s unavenýma rudýma očima a masivním spánkovým deficitem scházejí pravidelně na karlovarském festivalu na tak zvaných Midnight Screenings / Půlnočních filmech, kde se dějí věci, o kterých nemáte tušení, a po nichž se jim, s vědomím, že něco takového v reálu přece není možné, dobře usíná. Ani letos si je (s tichou vzpomínkou na tohle Refnovo krvavé karaoke) nenechám ujít!

ONLY GOD FORGIVES / JEN BŮH ODPOUŠTÍ. Francie/Dánsko 2013, 90 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: Nicolas Winding Refn. Kamera: Larry Smith. Hudba: Cliff Martinez. Hrají: Ryan Gosling (Julian), Vithaya Pansringarm (Chang), Kristin Scott Thomasová (Crystal), Tom Burke (Billy), Gordon Brown (Gordon), Rhatha Phongamová (Mai), Byron Gibson (Byron), Sahajak Boonthanakit Kim). V kinech od 6. června 2013.