V hlavní roli chamtivost, neurofyziologie a tandem z Trainspottingu

Když se vám někdo naboří do mozku, můžete z toho být za chvíli pěkně na budku. Hluboký hypnotický trans je totiž zvláštní stav vědomí, v němž dochází k takovým gangliálním změnám, jež mohou navodit pocit, že se proháníte kabrioletem s krásnou slečnou francouzským venkovem, sbíráte hříbky v Brdech nebo jste právě ukradli Goyův obraz za několik mega v dolarech a někdo vám právě strhává nehty, abyste si už konečně vzpomněli, kam jste ho zašantročili. Ale také vás může dovést k amnézii, v jejímž důsledku zapomenete, jak jste si to rozdávali s dokonale vyholenou hypnotizérkou, nebo vás přivede do chrámu, který je vytapetovaný ukradenými klasiky, a dát vám tam ve společnosti čornutého Van Gogha, Modiglianiho, Moneta, Degase či Rembrandta poslední možnost jak rozbalit balíček vzpomínek na to, jak to tehdy vlastně opravdu bylo…

Ale možná jsou věci, na které je lepší si nevzpomenout, neboť obrázek výživného sexu s rafinovanou samicí může lehce vystřídat vize rozkládajícího se ženského těla, pohozeného v kufru červené Alfy Romeo na opuštěném parkovišti. Zdá se, že pro bývalého gamblera Simona byla černá díra, kterou mu psychoterapeutka Elizabeth udělala do hlavy, vlastně milosrdnou stokou, jež mohla spláchnout jeho zapomenutelné hříchy a temnou minulost, která tak vlastně přestala existovat. Aby bylo jasno, jak to v Transu chodí: ona sice existovala objektivně dál (neboť mrtvou holku a ukradeného Goyu ze světa jen tak nevymažete), ale přestala být součástí jeho subjektivního, pošahaného života.

S psychoterapeutkou Elizabeth se pracovník aukční síně Simon seznámil, když chtěl, aby v něm zadusila gamblerského závisláka, který se bezmocně zmítá v bezvýchodné spirále permanentní absence prachů, které nejdříve prohrává a potom si už jen půjčuje, dluží a nikdy nedokáže splatit (na valše u starýho Růžičky o tom věděli své). Jenomže Simon je ten senzitivní typ, který bez závislosti nedokáže žít, a tak závislost na hře vystřídala závislost na Elizabeth a jejím pečlivě vyholeném klínu, o který se rozhodně nehodlal s nikým dělit. Začal být majetnický a začal žárlit, a pak ji začal brutálně nenávidět. A ona věděla, že takhle rozdané karty jsou špatné a že musí přestat a vystrnadit tohohle nadrženého psychouše ze svého života, nebo to jednou špatně skončí. Jenomže hormony zpitomělý Simon to rozhodně nemínil vzdát, a tak zkušená vymývačka mozků Elizabeth změnila radikálně terapii, převzala iniciativu a přešla do rafinovaně promyšleného protiútoku.

Dala mu, co chtěl, a on jí začal patřit. Vygumovala svůj obraz z jeho vědomí a zároveň si ho omotala kolem prstu. Způsobila, že začal vidět jen to, co chtěla ona, a skutečnost pro něj přestala být realitou a stala se představou, ve které se s gangem drsňáka Francka chystá ukrást z aukční síně Goyův obraz Létající čarodějnice z roku 1798. Čórka se sice vyvedla, ale pak Simon dostal šlupku do hlavy, z níž se mu vzápětí vykouřilo, kam tenhle lup ukryl, což je ta správná chvíle, kdy musí nastoupit šmírák po nejtajnějších zákoutích lidského svědomí Elizabeth znovu - a neonoirové maso může začít!

Trans je zvláštní a na sledování ne úplně jednoduchá psychedelická seance, kde osvědčené halucinogeny, jako je meskalin, psilocybin nebo LSD, spolehlivě nahrazují režisér Danny Boyle (Trainspotting, Pláž, Milionář z chatrče) a jeho kámoš, scenárista John Hodge, kteří jako by oba znovu vstali z Mělkého hrobu, popařili, pokouřili, oprášili starý námět a začali nám dělat pořádnou díru do hlavy. A dělají to rafinovaně a mazaně, neboť nám jako návnadu předhodí něco mezi krimi a thrillerem, aby odvedli pozornost od toho, že tady (podobně jako sexy kočka Elizabeth) testují nejen Simonovu, ale i naši sugestibilitu tím, že nám podsouvají realitu, které máme věřit a pokládat ji za pravdivou.

Tohle není zas až tak moc překvapivé a nové, protože to vlastně svým způsobem dělá (více či méně) každý film. Jenomže sehraný tandem Boyle–Hodge zašel tentokrát ještě o hodně dál a na příkladu netriviální ústřední figury Simona demonstruje, jak snadno může být vědomé Já nahrazeno Jungovým pojetím kolektivního nevědomí, v němž se časoprostorově prolíná minulost, současnost a přítomnost. Pěkný guláš, říkáte si teď možná – a máte pravdu! A také drsný, somnambulní trip do temných, nelítostných a chamtivých zakoutí lidské mysli a zjitřené představivosti, kde nic není takové, jaké se to na první pohled jeví, a všechno může být tak, ale také úplně jinak.

Simon se těmito spodními proudy nechává spíše unášet (ale občas hodí vlnu, kterou byste nečekali), gangsterský boss Franck jimi křižuje jako žralok, který vyhlédnutou kořist jen tak nepustí, a žádoucí a žádostivá femme fatale, mrcha Elizabeth, se v nich cítí jako ryba, která se pro tyhle kalné vody narodila. No a vám, filmovým divákům, dá tohle mainstreamové aranžmá, které se tváří jako poněkud překombinovaný artový proud, slušně zabrat, protože musíte soustředěně naserfovat na novou boyleovskou, neonoirovou vlnu a dalších sto minut moc nepolevovat v koncentraci a dávat proklatě bacha, aby vám prkno neujelo pod nohama a vy jste neztratili orientaci a správný směr.

Ujetý Simon, testosteronový Franck a potřebná Elizabeth představují pro Trans tři klíčové figury (casting se Boyleovi mimořádně povedl), které táhnou děj plný nečekaných zvratů a úhybných manévrů, ostatní postavy spíše statují v druhém plánu. Jako by čekaly, až jim někdo řekne, co je skutečné a co domnělé, a spíše jen okrajově přicmrndávají svojí troškou do přebouchnutého, hypnoterapeutického mlýna.

Brilantní výkon pak předvádí v kůži Simona (která je mu nezřídka malá) zejména chamaleonský looser, Skot James McAvoy (X-Men:První třída), který své proměny zvládá s bravurní jistotou a pohledem muže, který je vlastně schopen čehokoli. Tradičně jistý a sevřený macho výkon podává Pařížan a tvrďák Vincent Cassel (Veřejný nepřítel, Černá labuť), který tu znovu potvrzuje, že se narodil pro role bojovníků, a byť tentokrát stojí na svojí (docela oblíbené) záporné parketě, paradoxně jako jediný profesionální zločinec vzbuzuje nakonec, na rozdíl od ostatních, něco jako závan vzdálených sympatií. Ani dobře rostlá Rosario Dawsonová, s mimořádně vyvinutými plícemi a všestrannou psychoterapeutickou praxí (která si touhle rolí asi polepší), ve vás nevybudí o mnoho více nežli vlastně docela vlažnou chuť přidat se k těm, kteří se k ní již prodychtili do postele, neboť každý takový by si pak měl rychle nechat sjet preventivní EEG, aby zjistil, jak moc to odskákaly jeho neurony.

V téhle manipulativní Boyleově hře kope každý za sebe, nikdo nikomu nic nedaruje, nikdo nikomu nevěří a každý každého podráží, seč mu síly stačí. Vskutku ne příliš povzbuzující obrázek našeho sebezáchovného snažení a lepkavého bytí. Je to rafinovaně napsáno, hezky natočeno a precizně odehráno, ale není to nic, z čeho byste měli být odvázáni jako z integrální součásti našeho divného života.

Boyle tu znovu potvrdil, že si dokáže profesionálně poradit téměř s jakýmkoli tématem a se svým divákem se zbytečně nemaže, nechá ho klidně vydusit a nevodí ho zbytečně za ruku. A tak budou možná někteří opouštět jeho Trans s pocitem, že právě prošli dobrovolným vymýváním mozku a vlastně přesně neví, jak to přesně bylo. Ale možná právě proto máme Boyla rádi. Protože nás (téměř) vždycky něčím dostane. Pro jeho častou výzvu, abychom si to každý dopověděli za sebe a po svém. Pro jeho nestandardní naraci a „investigativní“ pocit, že jsme se právě probrali z hypnotického filmového Transu, do kterého nás uvedl, a teď (podobně jako Franck) zíráme skrze prázdný rám, z něhož bylo vyříznuto plátno, a přemýšlíme, kam se poděl obraz toho, co jsme před chvíli prožívali.

TRANCE/TRANS. USA/Franice 2013, 101 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Danny Boyle. Scénář: Joe Ahearne, John Hodge. Kamera: Antony Dod Mantle. Hudba: Rick Smith. Hrají: James McAvoy (Simon), Rosario Dawsonová (Elizabeth), Vincent Cassel (Franck), Danny Sapani (Nate). V kinech: od 13. června.

Vydáno pod