Únos aneb jak licitovat se somálskými piráty a přežít

Jsou chvíle, kdy nemá cenu zdrhat a tohle je jedna z nich. Jsou okamžiky, kdy nemá cenu se bránit, zejména když pořádně nemáte čím. A jsou situace, kdy musíte věřit, že vás doma neodepíší, ale udělají všechno pro to, aby vám zaplatili zpáteční lístek. Jsou zoufalí, bezmocní a ztracení v cizím, nepřátelském světě, zajatí nevyzpytatelnými somálskými výrostky, od kterých můžete čekat cokoli. Bývalí rybáři, kteří se dali na tenhle mnohem výnosnější, ale také mnohem riskantnější džob, jsou z téhle „rekvalifikace“ ještě pořád tak trochu vydření a to může být vždycky nebezpečné. Jediné záchranné lano drží v rukou elegantní šéf společnosti Peter C. Ludvigsen, který si sundal sako od Brioniho, vyhrnul rukávy košile Calvin Klein a šel do toho! Neboť tohle je jeho firma, jeho loď a jeho muži a je na něm, aby je dostal zpátky.

Naložil si ale mnohem víc, než čekal, a spolu s expertem na tenhle typ krizové komunikace bude dlouhé týdny a měsíce blufovat a balancovat na tenké hraně mezi životem a smrtí. Začíná tvrdá hra na tělo, do které je třeba zapojit hlavu a vyloučit srdce, v níž nenávratně prohrává ten, kdo neubrzdí emoce a dá najevo své city. Začíná velká licitace, což je činnost, na kterou je Peter z byznysu zvyklý, jenomže tentokrát nejde o uzavření co nejvýhodnějšího obchodního kontraktu, ale o přežití mužů, kteří (stále obtížněji) věří, že je v tom nenechá.

Šestatřicetiletý absolvent dánské národní filmové školy, režisér a scenárista Tobias Lindholm, tu natočil svůj druhý celovečerák, který potvrdil, že je právem zařazován do slibné kategorie velkých a očekávání vzbuzujících nadějí dánské kinematografie. V zemi, kterou slavná produkční společnost Nordisk Film Kompani vytáhla na počátku minulého století mezi leadery tehdy se bouřlivě rozvíjející kinematografie a jež dala filmovému světu takové režiséry, jako byl Carl Theodor Dreyer, Bille August či pozdější zakladatele slavného minimalistického projektu Dogma 95 Thomas Vinterberga a zejména Larse von Triera, je tohle pro Lindholma stejně velká pocta jako závazek.

A zatím se zdá, že tomuto závazku jde připraveně naproti a chce mu dostát. Po brilantním vězeňském dramatu R se Tobias Lindholmn ani tentokrát neschovává před drsnou, nesmlouvavou a v téměř dokumentárním aranžmá „handkou“ nasnímanou, drsnou realitou kontroverzního dneška. Tentokrát ji představuje zkušenost dánských plavidel s novodobými, somálskými piráty, operujícími v Indickém oceánu. Z tohoto hlediska má jeho pseudodokumentárně laděný Únos bohatý, autentický backround, představovaný třeba příběhem dvou napadených dánských nákladních lodí v létech 2007 a 2008, zásahem dánské válečné lodi Absalon, jejíž výsadek v roce 2010 přejel v rámci operace Ocean Shield pirátskou akci v Adenském zálivu, či téměř „hollywoodskou“ story pětičlenné dánské rodiny Johansenových, kteří se na své lodi Ing plavili kolem světa a půl roku strávili v somálském zajetí, z něhož byli propuštěni za tři miliony dolarů, což není tak málo, když se vezme v úvahu, že je kapitán pirátů chtěl údajně pustit zadarmo, když mu dají svoji (tehdy) třináctiletou dceru Naju za ženu.

Jak je patrné, měl Lindholm z čeho vybírat, a je jasné, čím se při koncipování tohoto filmového projektu nechat inspirovat, a také, že patnáct mega, které v případě tohoto Únosu za rybářskou kocábku se sedmičlennou posádkou místní ranaři požadovali, by zaplatil jen debil, neboť tolik se v těchto zeměpisných šířkách a délkách necáluje ani za tanker. A tak bylo jasné, že se bude vyjednávat dlouho a složitě, což se také vzápětí potvrdilo.

Celkový koncept a vnitřní napětí snímku je založeno na dvou protikladných a navzájem se prolínajících pohledech, reprezentovaných robustní postavou zástupce zajaté posádky, kuchaře Mikkela (věrohodně vyděšený a postupně beznaději propadající Pilou Asbæk) a ředitele společnosti Petera (elegantní a rozhodný Søren Malling), který na sebe dobrovolně vzal odpovědnost a tíhu za dlouhé a komplikované vyjednávání. Konfrontace těchto dvou protikladných rovin (Mikkelova rozkladná deziluze a Peterovo soustředěné odhodlání) nastoluje nejen věrohodnou autentičnost a zajímavou plastičnost tohoto příběhu, ale zejména jeho překvapivě dramatický potenciál, vzhledem k tomu, že celek je komponován jako drama primárně konverzační a nikoli akční. Ostatně autentičnost Únosu výmluvně posiluje i skvělá práce režiséra s kenžskými neherci, kteří tvoří významnou část castingu.

Režijně čistá, syrová, civilní, autentickým kontextem podložená a mrazivě realistická kreace Tobiase Lindholma, jež je žánrově koncipována jako lehce klaustrofobický, psychologický thriller, byla oceněna i jako nejlepší severský film na mezinárodním filmovém festivalu v Goteborgu (což je při současné úrovni severské kinematografie nepřehlédnutelný úspěch). Dusná atmosféra houstne, dny jakoby mimoděk lenivě plynou, jakoby tu po čase na čase vlastně až tolik nezáleželo, a vy zažíváte pocit, jak únavné, vysilující a devastující může být čekání, na jehož konci je záchrana, nebo smrt. Je to docela silný pocit a řekl bych, že stojí za cestu do kina.