Diana sází na pokleslé instinkty a lacinou tutovku

Nechtěná, nemohoucí, nešťastná, nudná, naivní a naprosto nezajímavá. Taková byla ve své době zřejmě nejpopulárnější žena světa, princezna z Walesu lady Diana, podle upachtěného scénáře ke zpatlanině, jež brutálně zneužívá její jméno a megalomansky slibuje, že vám přiblíží její skutečný život, opravdovou lásku a pravdivý příběh. Kulovku přiblíží! Zapomeňte na slibované a vysolte pár babek za lístek, protože o to tady jde především.

Oscarová nominantka Naomi Wattsová (Mulholland Drive, 21 gramů) si tu parádně naběhla a její potenciální partner, potomek indických přistěhovalců usazených v Londýně Naveen Andrews (televizní seriál Ztraceni), jenž měl údajně dítě se svojí učitelkou matematiky, ve vás probudí lehkou antipatii k Pákistáncům (o níž jste do této chvíle neměli potuchy). Scenárista Stephen Jeffreys, neumětelsky kostící spekulativní literární předlohu Kate Snellové Her Last Love, vás oslizne replikami, při nichž budete sténat, a hamburský rodák, režisér Oliver Hirschbiegl (Komisař Rex), po zajímavém Pádu třetí říše projevil vzácnou absenci kreativity a jakoby tady tak trochu zadělal i na svůj vlastní pád.

Jeho upoceně romantický slepenec není rozhodně prvním (a předpokládám, že ani posledním) pokusem filmařů, reflektovat obraz někdejší super populární ikony, což potvrzují jak dokumenty (Diana; Noc, kdy zemřela Diana) tak i pokusy o hrané rekonstrukce (Charles a Diana, Diana: Poslední cesta). Ale jen málokterý z těchto pokusů je veden tak očividnou snahou nikoli pouze reflektovat, ale také, nebo spíše hlavně se (ne)slušně přiživit na tématu, které má stále slibný potenciál natáhnout diváky do kin. 

Jakoby si tvůrci neomaleně řekli: Když její pohřeb sledovalo více než dvě a půl miliardy lidí na celém světě, vyplatí se ji vzkřísit, protože kdyby na její „zaručeně pravdivý“ životní příběh, sešitý jakkoli horkou jehlou, přišla do kin jen třetina, budeme všichni za vodou. Stačí jen namixovat známé ingredience do přibližného schématu, lahodícího základním psycho-fyziologickým potřebám průměrného diváka, pořádně přitlačit na romantickou lajnu, příliš nenadzvednout královskou rodinu a konzervativní veřejné mínění - a bude vymalováno. Jak řekli, tak udělali!

A podle hesla „lepší drzé čelo nežli poplužní dvůr“ natočili rozpačitou trapárnu (za což může nedostatek talentu a invence), jež má podobu účelového kalkulu (za což by zasloužili pověsit do průvanu). Obé pak signalizuje zjevný nedostatek respektu k filmovému řemeslu, zvolenému tématu a koneckonců i bezbrannému filmovému divákovi, kterého chtějí touhle „fastfoodovkou“, vydávanou za vybranou delikatesu, nakrmit a oblbnout.

Schematický dějový oblouk začíná (a později i končí) 31. srpna 1997 v pařížském hotelu Ritz, na Place Vendome, odkud se rozvedená princezna se svým milencem, egyptským filmovým producentem a obchodníkem Dodim Al-Fayedem, chystá na osudnou cestu Mercedesem třídy S, který zanedlouho exploduje v kvílivém zvuku brzd a vražedně se bortícího plechu, v tunelu nedaleko Place de l'Alma. Až tam se s ní ale nevydáme…

Chodbou luxusního hotelu odchází skupina lidí. Pak se žena, která vypadá jako Naomi Wattsová, snažící se o to, aby vzbuzovala zdání, že je princezna Diana, zastaví, obrátí a podívá zpátky, jakoby chtěla naznačit, že teď přijde retro a taky se s vámi tak trochu rozloučit. A vy si říkáte, že tohle asi bude melodramatický nářez, který se s ničím moc párat nebude a souběžně zválcuje první signální, známé reálie, dobrý vkus i mrtvou celebritu s lacinou převahou těch, kteří sází na to, že ona se již ničemu sama bránit nemůže. Přiznávám, že tohle mě vážně docela naštvalo, spíše než nudilo a otrávilo, i když přiznávám, že všechny tyto pocity jsou nepochybně, střídavě a oprávněně na místě. 

Diana / Naomi Wattsová
Zdroj: ČT24/Bontonfilm

Prostor mezi touto expozicí a finální vracečkou je vyplněný dvěma roky, kdy podle tupého scénáře Diana, kromě občasného brojení proti nášlapným minám a utěšování bosenských matek, které přišly o syny, nedělá nic jiného, nežli že hledá někoho, kdo by to s ní vydržel a dokázal ji milovat a současně spokojeně žít v jejím aristokratickém a nesmírnou popularitou zbytnělém stínu. A na tohle jen tak někdo nemá.

Vlastně jeden by tady možná byl. Pákistánský kardiochirurg Hasnat Khan alias arogantní a lehce přitloustlý Naveen Andrews, jehož profesí je zachraňování lidských životů, od čehož ho žádná ženská nikdy neodradí a na čemž Diana, podle Kate Snellové a jejích filmových přicmrdovačů, hodně ujíždí. A tak ho od počátku, podle pokynů přímočaře uvažujícího režiséra Hirschbiegela, zasypává vlhkými, unylými a oddanými pohledy, jako někdo, kdo zažil manželství, kde bylo těsno, protože tam byli tři, a teď nutně potřebuje někoho, s kým by mohla být zase jen ve dvou.

Diana / Naomi Wattsová
Zdroj: ČT24/Bontonfilm

Když posléze přestojíte scenáristické kydy o pocitech pádu a hledání někoho, kdo by ji zachytil, a sekundující Khanovo blábolení o jazzu, který je jako život, protože je založený na improvizaci, začnete se těšit na chvíle, kdy oba sklapnou, protože rozparáděnému scenáristovi došla šťáva. S lehkým mrazením v zádech pak očekáváte, co bude dál, až požírač hamburgerů Khan zjistí, že za své docházení za princeznou nedostane naloženo baseballkou od následníka trůnu prince Charlese.

A vypatlaný prznič dialogů Stephen Jeffreys vás opět nezklame. „Kdyby se to nějak dalo udělat, šel bych do toho,“ prohlásí Khan a tahle přelomová replika, která by se v žánru milostného dialogu měla vytesat do kamene, posune děj tam, kam celou dobu klopotně směřoval. Kdo by se divil, že takové vyznání Dianu, která teprve díky Khanovi pochopí, že láska je zahrada, položí na lopatky. 

Diana je prostě blbý, nefungující a zbytečný film, pro který by bylo nejlepší, kdyby nebyl. Příšerně napsaný, slabě odrežírovaný a s výjimkou snažící se Naomi Watsové nudně odehraný. Chemie a celková energie, plynoucí ze vztahu ústředních figur, má jen nepatrně nenulové parametry a potenciál blížící se tomu, jaký vzniká, třete-li hodně navlhlou tyč hodně jetým liščím ocasem. Bude to tím, že Ona až příliš úporně, nedůstojně a umanutě uhání svoji novou lásku (povykuje pod jeho okny, tajně uklízí jeho byt), což je vcelku obtížné pochopit, neboť Andrews je tu sympatický jako někdo, kdo vám právě tříslem zavádí kanylu, aby vám vypláchl mozek. A jen obtížně lze skousnout i fakt, že snad kdysi opravdu dokázal svést svoji matikářku, natož pak okouzlit ženu, pro kterou šílel celý svět.

A nic na tom nemění ani slaboduchá exkurze na operační sál, kde Diana vydřeně sleduje, jak se svým týmem zase vyhrál nad smrtí, ani výlet komorníkovým autem na mlhami opředený konec království, k němuž vlezle ilustrativně preluduje nápovědná brelovka Ne Me Quitte Pas, ani fakt, že jí jeho moudrá babička sdělila, že je lvice. Tenhle marný závod se zpatlaným, ze scenáristovy Achillovy paty vycucaným, pseudoromantickým kýčem se prostě nedá vyhrát!

A tak je dokopán ke smutnému, závěrečnému finiši, ve kterém umanutý kardiochirurg pochopí, že by mu vzala jeho milovanou profesi, protože s ní by si musel vzít celý svět, a protože ji strašlivě miluje, uchýlí se do ústraní, kde trpí jako Pákistánec, zatímco ona si nabrkne nechutně bohatého Egypťana s jachtou, aby v něm vzbudila mužnou žárlivost. A jsem tam, kde jsme začali, tedy na konci, který - navzdory všem známým tragickým reminiscencím - lze pokládat, ve vztahu k danému snímku, za úlevný.

Britská královská rodina snímek údajně ignoruje a zřejmě dělá dobře. Aniž bych byl fundamentální royalista, říkám si, že následovat ji není zas tak špatný nápad. Ostatně podle perského básníka Džaláleddína Balchího Rúmího je někde mezi Dobrem a Zlem zahrada, kde se stejně všichni jednou setkáme…

DIANA. Velká Británie/USA/Švédsko 2013, 108 min., české titulky, 2D. Režie: Oliver Hirschbiegel. Scénář: Stephen Jeffryes. Kamera: Rainer Klausmann. Hudba: David Holmes. Hrají: Naomi Wattsová (princezna Diana), Naveen Andrews ( Hasnat Khan), Douglas Hodge (Paul Burrell), Geraldine Jamesová (Oonagh Toffolo), Charles Edwards (Patrick Jephson), Juliet Stevensonová (Sonia), Cas Anvar (Dodi Fayed). V kinech od 19. září 2013.

Vydáno pod