Na sklonku měsíce představí Divadlo Archa odvážnou inscenaci montrealského souboru Daniel Léveillé Danse se šesti zcela nahými tanečníky. Choreografie The Modesty of Icebergs (Cudnost ledovců) bude uvedena hned dvakrát, 27. a 28. září. Prim v ní bude hrát přirozenost a archaická řeč lidského těla. „Inscenace ale nemá žádný sexuální podtext, je zbavena veškeré smyslnosti,“ upozorňuje její autor, kanadský choreograf Daniel Léveillé v rozhovoru pro web ČT24.
„Nahota odhaluje víc než jen tělo,“ říká Daniel Léveillé
Začal jste tančit poměrně pozdě – až v pětadvaceti letech. Co vás vedlo k tomu, že jste opustil studium architektury a začal se najednou plně věnovat tanci?
Už když jsem se ocitl na své první taneční hodině, uvědomil jsem si, že tanec je jazyk, kterým se mohu a chci vyjadřovat. Takže už tehdy jsem vlastně začal choreografovat, a to aniž bych věděl, že choreografii vytvářím. Od začátku to byl pro mě zkrátka přirozený způsob sebevyjádření. Nepřemýšlel jsem o budoucnosti, nesnil jsem o tom, že budu mít taneční skupinu, jen jsem se chtěl vyjadřovat tancem.
A kde vidíte pilíř své práce nyní?
Dnes je to vlastně už víc než třicet let, co se choreografii věnuji. Základním stavebním kamenem a středem mé tvorby je práce s lidským tělem, s tím, co všechno může lidské tělo vyjádřit. Takové možnosti nemají podle mého názoru malíři, spisovatelé ani nikdo další.
Už od roku 2001 je vaším výchozím „pracovním materiálem“ nahé lidské tělo. Úplná nahota je však i dnes pro mnoho lidí kontroverzní. Věřím, že může na vaše představení přilákat mnoho zvědavých diváků. Není ale pro některé nahota ve vašich dílech až urážlivá? V různých zemích mají lidé přece jen různé zvyklosti a postoje…
Popravdě se mi ještě nestalo, že by někdo odcházel z mého představení a cítil se pohoršen. Samozřejmě lidé váhají a předtím, než přijdou do divadla, si nejsou jistí. Ale jakmile mou inscenaci zhlédnou, je jim jasné, že nemá žádný sexuální podtext, že je zbavena veškeré smyslnosti. Důležité je jen lidské tělo, a to přesně tak, jak jej stvořila příroda. Docela často se mě lidé ptají, zda mohou inscenaci vidět malé děti. Na to odpovídám, že samozřejmě ano. A že nejhorší, co se při tom může stát, je to, že budou chtít udělat totéž, co tanečníci na scéně. Tedy svléknout se a přidat se k nim.
V mých dílech není ani kapka pornografie či sexuality. Přináším jen způsob, jakým je možné pozorovat lidské tělo a všechny jeho části. Poprvé, kdy mě napadlo, že bych něco takového mohl realizovat, bylo už před mnoha lety, kdy jsem ve Vancouveru občas chodíval na nudistickou pláž. Tam jsem vídal volejbalový tým složený z úplně nahých hráčů. Hned poprvé jsem si řekl, jak fantastické je vidět celé tělo v akci. Tělo, které je v pohybu, při němž vidíte víc než jen kůži, svaly a pot. Je to téměř jako byste viděli do samého nitra lidí. V mých inscenacích můžete pozorovat úmysly tanečníků, každé zaváhání, všechny emoce.
Nedá mi nezeptat se, proč jste zvolil zrovna název Cudnost ledovců?
Ano, ten název je poněkud zvláštní, nicméně hned vám vysvětlím, jak vznikl. Ledovec je velký objekt, ale vidíme jen jeho malou část, hodně z něj zůstává skryto pod vodou. K lidem, a to i interpretům mých děl, můžeme přistupovat stejně. I když mí tanečníci tančí nazí a domníváme se, že vidíme všechno, stejně toho, co není vidět a je skryto někde hluboko pod kůží, zůstává dost. A na to jsem chtěl dílem i jeho názvem poukázat.
Choreografie měla premiéru v roce 2004, tedy téměř před deseti lety. Doznala od té doby nějakých významných změn? Prošla nějakým vývojem?
Od premiéry Cudnosti ledovců jsem v choreografii neudělal žádnou změnu, a to ani v nejmenším. I když nahradím jednoho tanečníka druhým, jeho kroky a pohyby musí zůstat stále naprosto stejné. Stejné, jako byly před těmi deseti lety.
A jak jste vybíral hudbu k dílu? Je hudba obecně pro vaši tvorbu důležitá?
Často pro své choreografie používám klasickou hudbu, protože si myslím, že v této oblasti byly vytvořeny ty nejlepší skladby. Kdo by tak mohl soupeřit s Mozartem nebo Beethovenem? Ve většině případů si tedy najdu hudbu, která koresponduje s mým vlastním rukopisem. Nikdy ale netvořím na hudbu, ta přichází až pak, především proto, aby show neprobíhala v tichu. Ticho totiž dělá na tmavé scéně dílo daleko těžším a náročnějším na vnímání. Podle mého názoru musíte mít nějaký zvuk, který pohyby podkresluje. V Cudnosti ledovců jsem použil Chopinovu hudbu, kterou pouštíme jen hodně slabě. Proto, aby prostor divadla nebyl v absolutním tichu.
Jak vybíráte tanečníky pro své inscenace?
Úplně stejným způsobem jako každý divadelní režisér, tedy konkurzem. Když potřebuji nahradit tanečníka, který je vysoký, hledám někoho typově podobného. Pokud se jedná o drobnou dívku, hledám ženu nepříliš vysoké postavy. Když je tanečník blond, nejraději bych ho nahradil někým, kdo bude mít stejnou barvu vlasů. Až do takového detailu jsem schopný jít (smích). Velmi důležitý je pro mě charakter, v mých dílech hraje velkou roli silná individualita každého interpreta. Každý z tanečníků je odlišný a je pro mě nutné tohle zachovávat.
Na závěr prozraďte, zda je to nyní poprvé, co se chystáte navštívit naše hlavní město?
Ano, do Prahy se chystám poprvé. Nebyl jsem tam zatím ani soukromě ani pracovně. A slyšel jsem, že je to nejkrásnější město Evropy. Už se moc těším!
NA WEBU ČT24 SI BUDETE MOCI PŘEČÍST I RECENZI NA PŘEDSTAVENÍ CUDNOST LEDOVCŮ.
Kanadská provincie Québec a její hlavní město Montreal patří mezi ráj soudobého světového tanečního divadla. Z tohoto hnízda pochází choreograf Daniel Léveillé, který spolupracoval například s Louise Lecavalierovou - punkovou ikonou kanadské taneční scény a světově proslulého souboru La La La Human Steps. Je to mezinárodně úspěšný choreograf, žádaný na význačných festivalech. Vlastní soubor Daniel Léveillé Danse založil v roce 1991, choreograficky spolupracoval i s dalšími renomovanými montrealskými tanečními skupinami jako Montréal - Danse či legendou Fortier Danse Création. Od roku 2001 je jeho hlavním choreografickým materiálem nahé tělo - které je i hlavním tématem jeho nejznámější trilogie - Amour, acide et noix (2001), La Pudeur des Icebergs/The modesty of Icebergs (2004) a Crépuscule des océans (2007), jejíž jednotlivé choreografie už zcestovaly kus světa.