„Výstava vznikala od roku 2000, kdy jsme s Františkem Laudátem, který je spoluautorem výstavy a velkým destinnologem, začali shánět materiály ze soukromých sbírek,“ vypráví autor výstavy Martin Dostoupil. Návštěvníci uvidí kostýmy Emmy Destinnové, unikátní fotografie a videopasáže z hudebního dokumentu Samota duše mé, který natočil Petr Skala.
Ema Destinnová, vlastním jménem Emilie Pavlína Kittlová, zpívala odmala, už ve 14 letech učitelé rozpoznali její velký talent. Pokusy o pěveckou kariéru v Praze ale skončily fiaskem, odmítli ji v Národním divadle, špatně dopadla i v Drážďanech.
Karamboly ji však neodradily; v červenci 1898 přijala umělecké jméno Ema Destinnová a s velkým úspěchem vystoupila v berlínské Dvorní opeře v Mascagniho aktovce Sedlák kavalír. „Mimo jiné si jí všiml i císař Vilém, který byl z jejího pěveckého projevu nesmírně nadšen,“ připomíná ředitel galerie Albert Kubišta.
Jedinci, kteří se bouří
Zanedlouho si získala mezinárodní renomé, sklízela úspěch na scénách v Londýně či New Yorku. Roku 1908 ocenilo i pražské Národní divadlo, jež ji jmenovalo svojí čestnou členkou. Vždycky se ráda a nedočkavě vracela domů, její vztah k rodné zemi byl nostalgický.
V roce 1916 stesk nevydržela, ukončila angažmá v New Yorku a přes mnohá varování se vrátila domů. Zde ji čekala policejní mašinerie mocnářství, zničená kariéra a osudové místo: Stráž nad Nežárkou. Samota a zklamání z lidí lemovaly poslední etapu jejího života.
„Český národ oplývá dvěma skupinami lidí. Ta první se v historicky neklidné střední Evropě vždy naučí žít v jakékoli situaci, na poměry nadává tak nanejvýš v hospodě a mocným přitakává. Skupina druhá, spíše jedinci, se proti zavedeným pořádkům bouří, riskují svobodu, kariéru a někdy i život. Do druhé skupiny nezpochybnitelně patří Ema Destinnová,“ uvedl k výstavě poslanec Karel Schwarzenberg, který akci poskytl záštitu.
Podrobnosti hledejte na stránkách galerie.