Fotografem se Sudek prý stal ze zlé nutnosti. Vyučil se knihařem, v první světové válce ale přišel o pravou ruku. Deset let žil v pražské Invalidovně a rozvíjel dovednost, kterou dřív bral jen jako koníčka. I když se fotografování stalo jeho řemeslem, na jeho snímcích byl vždy znatelný přesah do umělecké fotografie.
Ty jsou téměř liduprázdné, Sudek se zaměřil na konkrétní místa (například Prahu) a liboval si v detailech (mnohé zachytil na věcech, které ho obklopovaly v ateliéru, z něhož je dnes výstavní síň nesoucí jeho jméno). „Vytvářel fotografii, jako by to byl obraz. Byla to velmi silná osobnost, měl vždycky své vidění reality, nikdy nepodlehl dobovým vlivům, byl svůj. Jeho fotografie nejsou žádná avantgarda, je to poetismus, milý pohled na svět kolem sebe, ale naprosto výjimečným způsobem zpracovaný,“ popisuje Sudkovu tvorbu kurátor výstavy Jiří Jaskmanický.
Strahovský klášter vystavuje Sudka a jeho přátele
Dostával výnosné zakázky, ale klamal tělem. Hlavně berní úřad, kterému tvrdil, že nevydělává. Peníze si nenechával pro sebe, kromě charity podporoval mladé umělce, třeba malíře Františka Tichého. „Viděním světa nakazil svého asistenta i desítky svých současníků a často se stal jejich hlavním tématem,“ podotýká Jaskmanický. Výstava ve Strahovském klášteře tyto inspirace v dílech se Sudkem spřátelených výtvarníků připomíná.
Patřili k nim Emil Filla, Oto Janeček, Václav Sivko či Andrej Bělocvětov. Sudek ale inspiruje i fotografy mladší generace. Například Tono Stano vytvořil s fotoaparátem, jež patřil Sudkovi, sérii fotografií.
Výstava Svět Josefa Sudka bude ve Strahovském klášteře k vidění do konce listopadu.