Praha – O tom, jaké to bylo nesmířit se s oficiální literaturou a vydávat knihy zakázané v normalizačním Československu, vypráví výstava instalovaná v pražské pasáži Lucerna. Hlavním tématem expozice jsou peripetie zrodu samizdatové literatury vznikající pod hlavičkou Edice Expedice od roku 1975. Nikdo, kde se na výrobě knih „na indexu“ podílel, totiž neznal celý výrobní proces. Vernisáž se koná dnes v 19:00.
Příběh knih na indexu: Proces jejich vzniku nikdo přesně neznal
V době, kdy v Československu neexistovala svoboda tisku, bylo zakázáno vydávání tisíců publikací a stovky spisovatelů nesměly psát, se mnoho lidí rozhodlo vydávat zakázanou literaturu samo. Vznikly tak desítky samizdatových edic.
U zrodu té druhé největší, Edice Expedice, stál spolu s Danou Horákovou bývalý prezident Václav Havel. Inspiraci hledali u již existující Edice Petlice založené Ludvíkem Vaculíkem. Když byl Václav Havel ve vězení, celou organizaci převzal jeho bratr Ivan. „Od roku 1975 do roku 1989 se vydalo na 232 titulů,“ upřesnila ředitelka knihovny Václava Havla Marta Smolíková.
GALERIE
Časopis O divadle zdroj: ČT24
Edice Expedice se tak stala edicí s druhým nejvyšším počtem vydaných titulů. Publikovala knihy komunistickým režimem zakázaných autorů, například Bohumila Hrabala, Ludvíka Vaculíka, Jiřího Koláře, Jiřího Kuběny a Jana Patočky. Václavu Havlovi v Edici Expedice vycházela díla v prvním vydání. Portfolio edice tvořily ale i překlady zahraničních autorů.
Za šíření samizdatové literatury hrozilo vězení
Vznik jednotlivých samizdatových knih byl skutečně komplikovanou záležitostí. Nikdo, kdo se na jejich výrobě jakkoliv podílel, neznal celý proces. „Někdo přepisoval, někdo vázal, někdo vybíral tituly,“ vysvětlila Smolíková. Za výrobu knih a jejich šíření totiž hrozilo trestní stíhání a uvěznění až na několik let. Aby se vznik knihy urychlil, podíleli se na přepisu lidé, kteří často k disentu nepatřili. Právě tyto profesionální písařky se dnes velice špatně dohledávají, dodala Smolíková.
Samotných knih se v konečné fázi distribuovalo málo, většinou pouze dvanáct výtisků. „Jeden výtisk se vyvážel ven do dokumentačního centra, které vedl Vilém Prečan v Německu, a ten potom ty knihy kopíroval, některé se vydávaly v exilových nakladatelstvích,“ podotkla Smolíková. Nicméně pašování knih do zahraničí byla cesta krkolomná. Smolíková připomněla, že velkou měrou se na něm podíleli němečtí a francouzští diplomaté.
Samizdatová literatura je stále zapotřebí, a to ve státech, kde je svoboda slova omezena. V České republice tak působí nakladatelství, která vydávají zakázané knihy například v íránštině či svahilštině. „Je potřeba je do těchto zemí vracet tak, jako my jsme měli možnost exilovou literaturu tehdy dostávat,“ uzavřela.
GALERIE
videogallery_389634