Praha - Téměř každé sídliště nebo veřejné prostranství v Česku má svou sochu či plastiku, která vznikla za normalizace. V 70. a 80. letech jimi byla republika téměř zaplavená. Mezi kosmonauty a socialistickými buditeli se ale našla i řada výtvarných skvostů. Oboje dokumentuje výstava Vetřelci a volavky v pražském Centru současného umění DOX a také stejnojmenná publikace.
Ztratila klíče aneb Čtyřprocentní umění v socialistickém Československu
DOX vystavuje Vetřelce a volavky (zdroj: ČT24)
Výstava v DOX je koncipována jako ateliér sochaře. Nashromážděny jsou v něm modely, které vznikaly v letech 1968–1989 jako skici a návrhy pro realizaci soch ve veřejném prostoru v tehdejším Československu. Zakázky zajišťoval stavební zákon, jenž ukládal, aby každá státní stavba dala jedno až čtyři procenta z celkového rozpočtu na výzdobu.
„Čtyřprocentní umění“ pak tvořilo estetické dominanty ve veřejném prostoru vznikajících sídlišť, poliklinik, obchodních domů, výrobních podniků, administrativních a správních budov. „Zákon vznikl v roce 1965 a nejde ho spojovat s režimem. Podobně se zachovala většina západních států, které v tom i dále pokračují. Z našich sousedů ho má každý kromě Slovenska, kde ho ale zavádí,“ upozornil autor projektu Pavel Karous.
Uniformní vzhled některých sídlišť je předmětem kritiky obyvatel. Plných 900 kilogramů má hmotnost plastika z hořického pískovce, která byla dnes instalována pomocí jeřábu na sídlišti Lhotka, informovaly Televizní noviny diváky v roce 1984. Plastika sedící dívky je na sídlišti dodnes, byl to oblíbený motiv pro umění ve veřejném prostoru. Představoval pro umělce i komisi, která díla schvalovala, snesitelný kompromis - nenesl žádné ideologické poselství.
Socialistické umění ve veřejném prostoru
„Pracovně jsme si ji nazvali 'ztratila klíče',“ prozradil Karous. Nevznikaly ale pochopitelně jen „neutrální“ díla. „Socha ve slohu socialistického realismu musela obsahovat například zaťatou pěst, ratolest, samopal, helmu, kladivo a srp,“ popisuje autor projektu.
Takové ale vznikaly hlavně v padesátých letech. V době normalizace už na nich režim tolik nelpěl. A rozhodně neplatí, co socialistická socha, to brak. V záplavě stereotypních realizací vznikla také mimořádně kvalitní a odvážná díla, které předčila dobu svého vzniku. „Třeba Soukolí od Alexiuse Appla ve vestibulu metra Palmovka,“ uvedl příklad Karous. Ve výstavním ateliéru jsou zastoupena také díla Karla Malicha, Rudolfa Sikory, Stanislava Libenského, Karla Nepraše, Kurta Gebauera a dalších českých a slovenských sochařů.
Jen v Praze vyrostlo za komunistického režimu ve veřejném prostoru 1 500 soch nebo plastik. Po revoluci ale nastal útlum, za posledních 24 let Praha podpořila vznik 56 soch. „Bohužel umění ve veřejném prostoru příliš nevzniká, protože neexistuje finanční ani ideová podpora,“ vysvětluje Karous. Podle něj i podle kurátorky Radomíry Sedlákové je to škoda.
GALERIE
videogallery_391698
„Od antiky byla vždycky ve městě socha vítěze, patrona, boha, byla tam i kašna jako centrum hospodářského i společenského života. Nejde jen o pomníky osobností, ale i o konkrétní či abstraktní plastiky. Někdo to možná bral jako zbytečnost, ale prostě k městu patří nejen to, co je utilitární, ale i to, co dává něco navíc - prožitek a neobvyklost,“ domnívá se Sedláková.
Do ateliéru Vetřelci a volavky v DOX mohou lidé zajít od 20. listopadu do 20. ledna. Výstavu doplňuje publikace Vetřelci a volavky. Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968–1989) z nakladatelství Arbor vitae.
Pavel Karous je také spoluautorem dokumentu Rozálie Kohoutové o normalizačních sochách a plastikách. Snímek z roku 2008 se jmenuje stejně jako výstava, tedy Vetřelci a volavky, a podívat se na něj můžete níže:
Dokument: Vetřelci a volavky (zdroj: ČT24)