Praha - Podzemní, s jezy, klidná i neklidná. Viditelná i neviditelná. Řeka a plynutí prolíná obrazy Jana Híska z posledních dvou let a dala i název výstavě, která je k vidění v pražské Galerii Václava Špály.
Řeka v kameni a oheň v řece. Hískovo plynutí ve Špálovce
Řeka ale Híska přitahuje od dětství. „Připomíná mi řeku Sázavu, maminku a mateřské spočinutí v přírodě. Zvláště jezy jsou pro mě důležité. Jezdím se i několikrát měsíčně podívat na nějaký jez, strávím tam několik hodin, přepad vody ve slunci, to, co se děje v okolí, mě velice inspiruje,“ prozradil výtvarník.
Přitažlivost přírody objevil i díky svému otci Květoslavu Hískovi, který ilustroval mnohé knihy právě o přírodě. I v Janových obrazech se objevují rostliny a zvířata - některá jsou vidět na první pohled, jiná jsou skrytá. Z malby se tak vynořují kočky, paryby nebo kukačky.
Otto M. Urban, kurátor výstavy: Hísek přináší v malbě tradici. Velice silně a osobitě dokáže navazovat na takové velké osobnosti 19. a 20. století a velice tvůrčím způsobem ho aktualizuje. V tomhle případě je to vnímano v současném umění, co ukazuje nejen životnost jeho přístupu, ale také životnost toho staršího umění.
Mnohokrát se opakující a rytmizované detaily v Hískových vystavených dílech skládají dramatické krajiny a příběhy. „Je tu příběh, jak jsem byl se spřátelenými rodinami v létě v Chorvatsku a podařilo se mi na skalách propíchnout člun,“ zmiňuje malíř jeden z nich. „Málem jsem se při tom utopil. Sublimoval jsem to do obrazu, je v něm ale samozřejmě více rovin. Nicméně příběh byl základem pro úsek krajiny, který pak během další práce na obraze, která trvala čtyři a půl měsíce, se odvinul jinam, než jsem třeba původně předpokládal.“
GALERIE
videogallery_407427
Hískovy obrazy vznikají intuitivně, nikdy prý neví na začátku, jak bude konec vypadat, a právě to je podle něho na tvorbě uchvacující. Malováním odkazuje na řeky nekonkrétní, myšlenkové, ale i konkrétní, například Berounku či zmíněnou Sázavu. „Tam natáčel režisér Rovenský film Řeka. Možná i název výstavy, který je velice jasný a nijak neodkazuje ke konceptuálním směrům, ale je čistě přírodní, může odkazovat i k tomuto filmu z roku 1933,“ připouští Hísek.
Harmonický spor vody a ohně
Společným motivem jeho prací je plynutí. „Jednotících prvků je několik. Zásadní je souboj živlů, určitý svár, boj, který ale v jeho případě působí velice harmonicky a vytváří zvláštní spojení, které se zdá v realitě nespojitelné, spojení vody a ohně, v tom je určitá unikátnost jeho díla,“ domnívá se kurátor Otto M. Urban.
Obraz Jana Híska z výstavy Řeka
Výstava plyne mezi dvěma obrazy. „Řeka v kameni a Oheň v řece. Jeden je černomodrý a k druhému přistupuje bolest, která se sublimuje v červenou. Přitom ta bolest je velice radostná, protože je překonána. Těmito dvěma typy řek je výstava nesena, ostatní věci, které na ní jsou, se nějak přibližují,“ upřesnil Hísek.
Po jeho Řece se může ve Špálově galerii svézt do 2. března.