Cepín, hory, Bůh a španělský kněz Pablo Domínguez Prieto. Hora jako chrám stvoření a symbol Boží přítomnosti. Tam, na vrcholu, je mu blíž. Blíž nebi nežli zemi. A také blíž smrti, která je bránou k věčnému životu. Nebo snad znáte lepší místo, kde zemřít?
Poslední vrchol – dokument o muži, který došel do nebe
Poslední vrchol dostali do kin diváci (zdroj: ČT24)
Pablo Domínguez byl kněz, filozof, děkan teologické fakulty v Madridu, horolezec a dobrý člověk. A Moncayo byla poslední španělská dvoutisícovka, kterou dosud neslezl. Několik dní před tím, než si to s ní rozdal, vedl v klášteře na jejím úpatí takzvané exercicie, což jsou soustředěná spirituální cvičení, která mají skrze ztišení a modlitby prohloubit dotyčnému duchovní život. Jakoby se tímto aktem tichého, koncentrovaného a čistého odevzdání připravoval na to, co přijde, jakoby tušil, že bude vyslyšeno jeho přání zemřít jednou v horách.
Stalo se to 15. února roku 2009. „Je to dokonalé, došel jsem až na vrchol,“ zavolal ještě naposled přátelům a pak se zřítil při sestupu a zemřel s cepínem v ruce, Bohem v srdci a mírem v duši. Bylo mu čtyřicet dva let a byl to kněz 21. století.
Režisér, scenárista a moderátor Juan Manuel Cotelo, jenž se považuje především za vypravěče příběhů, zachytil tento okamžik, pochopil jeho přesah, emotivnost a kontinuitu a natočil za nějakých dvě stě tisíc euro memoárový dokument, který hlasitě oslovil spirituálně spřízněné publikum ve Španělsku a v těchto dnech se pokouší splnit svoji „misionářskou“ misi i v poměrně ateistické české kotlině.
Poslední vrchol - dokument o španělském knězi Pablovi Domínguezovi Prietovi
Jeho koncept je prostý a čirý jako mše svatá, kterou Pablo Domínguez někdy sloužil na vrcholcích hor, jako chvála přijímání, jež je spojeno s přírodou. V několika volně řazených a prolnutých kapitolách, které charakterizují Pablovy vlastnosti („Veselý“, „Skromný“, „Štědrý“), případně osudové osobní vztahy („Bůh a Pablo“, „Pablo a jeho otec“), nechává střídavě hovořit přátele, kteří ho znali, obdivovali a respektovali, účastníky tematických pouličních anket, jejichž názory na církev jsou mnohdy i docela kontroverzní - a z dochovaných záznamů tohle všechno v krátkých vstupech komentuje a glosuje i hlavní protagonista. Když je třeba použít spojovák moderátora, odskočí si Cotelo z režijného křesla a vystřihne text, z něhož je patrné, že tohle je jeho téma, k němuž má osobní vztah, na kterém mu záleží a jemuž věří.
Je zřejmé, že klíčovým nástrojem při koncipování takovéhoto díla je střih a také je jasné, že ani sebevynalézavější montáž nedokáže při celovečerní stopáži eliminovat to, že po čase začne být verbální óda na Pabla Domíngueze poněkud jednotvárná, stereotypní a nutně se opakující. Ambice vyprávět jeho příběh zmírá pod záplavou monotónně chrlených superlativů typu: Měl pořád dobrou náladu, uměl se chovat jako dítě a děti ho milovaly, hovořil jazykem, kterému všichni rozuměli, byl vždycky lidem nablízku a pokaždé na straně těch, kteří trpěli, byl poctivý, skromný, štědrý a pracovitý a také hrdý, že je představitelem církve, sympatický, milováníhodný a pevně věřící v to, že ze všeho nejvíce musíme hledat Boha, protože všechno ostatní je konečné.
Poslední vrchol - dokument o španělském knězi Pablovi Domínguezovi Prietovi
Sem tam jsou tato laudácia oživována čítankovými příklady ze života, z nichž některé jsem zřejmě zcela či spíše vůbec nepochopil (např. evidentně upřímná děkovná replika divné ženy, která s vděčností vzpomíná, jak ji přesvědčil, aby nechodila na potrat, i když bylo zřejmé, že porodí postižené dítě, které nemůže dlouho přežít – a také že nepřežilo). Když do vás tímto Cotelo buší celých osmdesát dva minut, které se zdají být tím pádem delší, než ve skutečnosti jsou, přestanete vnímat, jak jsou tyhle výpovědi autentické a intenzivní a co všechno je za nimi.
A zůstane jen rozpolcený pocit, že Pablo Domínguez byl zcela nepochybně výjimečný, obdivuhodný a milovaný člověk, s velkým charismatem a marketingovým potenciálem, díky kterému by se mohl klidně stát prezidentem, kdyby už nebyl farářem (a kdyby jím nebyl rád), o němž ovšem nebyl tentokrát natočen výjimečný film. Dokonce mně napadá, že by ho možná ani netěšilo, že o něm byl vůbec nějaký film natočen, bez ohledu na to, jak dopadl.
Česká republika je údajně sedmnáctou zemí, kde má tento snímek premiéru. Své spřízněné publikum si tu zřejmě najde a přál bych mu (i když to bude mít těžké), aby jeho jednoduché pravdy zasáhly i ty vírou nepoznamenané. Poslední vrchol je totiž možné chápat i jako spirituální esej o stavu celoživotní zamilovanosti, kdy člověk již nepatří jen sám sobě, a také o tom, že bychom měli chtít být lepšími lidmi, prostě jen proto, že můžeme! To by se Pablovi, tulákovi po vrcholcích, líbilo. Protože je to teze tak čirá a průzračná jako vzduch na hřebenu dvoutisícovky.
LA ÚLTIMA CIMA / POSLEDNÍ VRCHOL. Španělsko 2010, 82 min., české titulky, přístupný, 2D. Scénář a režie: Juan Manuel Cotelo. Hrají: Pablo Domínguez, Juan Manuel Cotelo. V kinech od 8. ledna 2013.