Blížila se křišťálová noc, která diskriminaci Židů změnila v jejich likvidaci a zahájila přímou cestu k holocaustu, jenž si vyžádal šest milionů životů. Schylovalo se k druhé světové válce, na jejímž kontě bylo šedesát milionů obětí. Nikdy předtím nebyl konflikt mezi lidmi tak gigantický a krutý, nikdy předtím nebylo spácháno tolik válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Myslíte si, že byl v tomto masovém vraždění nějak důležitý příběh jedné blonďaté holčičky, kterou vzali její mámě a dali na (pře)vychování do nové rodiny? Za sebe říkám, že ano!
Až nepatřičně laskavá Zlodějka knih
Když přivezli Liesel do Nebeské ulice, kde měl být její nový domov, měla v modrých očích smutek a v srdci prázdno. Nová máma vypadala jako studená bestie a nový táta jako vyměklý dobrák, snažící se jí dát spiklenecky najevo, že by snad mohli být alespoň přátelé. Ve škole byla za vysmívanou blbku, protože neuměla psát ani číst, a tak byl jediným světlejším bodem jejího bolestného života kluk od sousedů Rudy, sportovně založený správňák, který pochopil, že tohle osamělé děvče nutně potřebuje alespoň jednoho kámoše.
Tím druhým se postupně stával táta Hans, jehož sice drsná máma Rosa označovala jako líné čuně, ale který si přesto našel čas na to, aby Liesel odhalil tajemství slov, která znamenají život, a naučil ji, jak se později ukáže, pro ni nejdůležitější věc na světě, totiž číst a psát. Její první přečtenou knížkou byla Příručka pro hrobníky, ale bylo jasné, že tahle dychtivá dívka bude brzy potřebovat nové čtení. Spoustu nového čtení, které se nejsnadněji obstará, když knihu šlohnete v nějaké velké knihovně (nejlépe místního papaláše), kde si toho hned tak někdo nevšimne.
Zlodějka knih / Nico Liersch, Sophie Nélisseová, Emily Watsonová
Třetím kámošem v jejím novém, uzavřeném a pořád ještě spíše nepřátelském světě se stal židovský uprchlík Max, který hledal úkryt, a tak jednoho večera zaklepal u dveří Hansova domu a připomenul mu, že je na čase splatit jeden starý dluh (a kolem vás začnou poletovat reminiscence na Musíme si pomáhat). Schovávají ho ve sklepě, kam mu Liesel přináší alespoň letmé dotyky se světem, do kterého nemůže (emotivní sklepní koulovačka a stavění sněhuláka z nanošeného sněhu) a v klidných chvílích předčítá z ukradených knih třeba z Wellsova Neviditelného (a vy se v tu chvíli jen těžko ubráníte tklivé vzpomínce na Předčítače).
S jistou nadsázkou řečeno se pak čtvrtým (a to nejvěrnějším, ba přímo osudovým) přítelem probuzené Liesel staly knihy. V nich objevila sílu slova a moc příběhu a postupně, s ostychem a překvapením, začala zjišťovat, že se jich dokáže zmocnit a ovládnout je. Je to svět, do kterého uniká a kde je jí dobře, i když sedí třeba v podzemním krytu, kolem něhož dopadají bomby a ona do strachu a úzkosti, kterým je tento prostor naplněn, začne vyprávět jejich příběhy (kdo by si v takové emotivní chvíli nevzpomněl na Adriena Brodyho a jeho Pianistu).
Zlodějka knih / Geoffrey Rush, Sophie Nélisseová
Jakkoli je Zlodějka knih melodramaticky tónovaný a vlastně hodně civilní pohled na chladná a nepřátelská válečná léta, vyznačuje se (možná právě proto) autentickou dikci, která vypráví z nezvyklého úhlu pohledu (a tím nemyslím jen stylizovaného vypravěče Smrt) o tom, jaká také byla. Jak se tehdy žilo a živořilo v jedné Nebeské ulici, kterou si vyhlédla vypravěčka Smrt a trpělivě si počkala, až bude mít šanci ji výživně navštívit.
Režisér Brian Percival, jehož výraznější zářezy jsou zatím spíše z oblasti televizní tvorby (Panství Downton), kde již posbíral pár cen BAFTA, v tomto svém druhém celovečeráku neudělal své profesi ostudu, ale také ji nijak zásadně neobohatil. Ne zcela snadno zfilmovatelnou literární předlohu Markuse Zusaka, které se po celém světě již prodalo zhruba milion (!) výtisků, nikam dál výrazněji neposunul a ekranizoval ji ve stylu „takoví jsme byli, takhle jsme žili a snažili přežít“.
Zlodějka knih / Ben Schnetzer, Sophie Nélisseová
Zdá se, že v jeho interpretaci vítězí tak trochu forma nad obsahem, ale přesto, že se tu nic zásadního nedozvíte a nic nového vás nepřekvapí, osloví vás zejména dobová atmosféra, byť je kolorovaná i malinko barvotiskově. Svůj podíl na tom mají i některé patetické repliky typu „vždycky mě najdeš ve svých slovech“ či „jejich duše mi sklouzly do náruče“, které možná dobře zní v literární dikci, ale blbě v reálném dialogu. A nijak zvlášť přesvědčivě nezní ani nešťastně zvolená angličtina, komolená pitoreskními, německými akcenty. Anglicky mluvený film odehrávající se v Německu to nemá nikdy úplně snadné.
Snímek má slušnou výpravu (odpovídající rozpočtu), ale to, co ho zdobí především, jsou velmi dobré herecké výkony, mezi nimiž ční zejména tvrdá ženská se zlatým srdcem Emily Watsonová se svým manželským partnerem, nepřehlédnutelně charismatickým a laskavým dobrákem a hodným člověkem Geoffreym Rushem. S touhle brilantní dvojkou v zádech se může cítit bezpečně i mladičká (či chcete-li, pod tlakem událostí předčasně dospívající) Kanaďanka Sophie Nélisseová, která se s tíhou i netriviálními polohami své role se ctí vyrovnala a dokázala ji „utáhnout“, přestože více než dvě hodiny prakticky nesleze z filmového plátna.)
Zlodějka knih / Sophie Nélisseová, Emily Watsonová, Geoffrey Rush
Sem tam ji přitom provází árijsky dokonalý blonďáček Nico Liersch, fanda černého tryskáče Jesse Owense, občas do reálného prolne smrťácký hlas Rogera Allama – a do toho všeho hraje soundtrack Johna Williamse, teda když se zrovna nehajluje a nezpívá „Deutschland, Deutschland über alles“. To opravdu nezní špatně, co říkáte?
Zlodějka knih, zpočátku negramotná, posléze slzopudná, ale rozhodně nikoli blbá, vstupuje do naší distribuce neokázale a možná i tak trochu nenápadně, jako zvláštní příspěvek do obrovsky rozmanitého a bohatého portfolia filmových válečných dramat. V zásadě ho sice ničím příliš neobohatí, ale rozhodně přispěje k jeho rozmanitosti. Základními ingrediencemi tohoto opusu jsou emoce, atmosféra, inspirativní literární předloha, slušná výprava a vynikající herecké výkony. A také fakt, že je ho možné pokládat za takový vícegenerační rodinný film o válce a národu, jemuž bylo sugerováno, že z ní vyjde vzkříšen.
Přiznávám se ale, že mi s odstupem zní tento spektákl možná až příliš smířlivě a že je podivně pozitivní a až nepatřičně laskavý, když si uvědomíme jeho skutečný historický kontext. Možná si někdo řekne, proč si pořád připomínat, že válka je krutá, cynická a nelítostná? Vždyť tohle už bylo filmem i literaturou řečeno mnohokrát. Nenapadá mně jiná odpověď, než proto, že když nastane, tak taková opravdu je! Někdy je to opravdu takto průzračné a jednoduché. Tak jako kniha, svázaná z bílých nepopsaných papírů, která čekají na první slova nového příběhu.
THE BOOK THIEF / ZLODĚJKA KNIH. USA/Německo 2013, 131 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Brian Percival. Scénář: Michael Petroni (podle knihy Markuse Zusaka). Kamera: Florian Ballhaus. Hudba: John Williams. Hrají: Sophie Nélisse (Liesel), Emily Watsonová (Rosa), Geoffrey Rush (Hans), Nico Liersch (Rudy), Roger Allam (Vypravěč/Smrt), Olivek Stokowski (Alex Steiner), Barbara Auerová (Ilsa Hermannová), Rainer Bock (starosta Hermann). V kinech od 16. ledna 2014.