Protektorátní Praha jako německé město - důležitá, pro mladší generaci objevná publikace, vydaná nakladatelstvím Mladá fronta, nese podtitulek Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu. Naštěstí to není tak docela pravda, protože bohatě ilustrovaná práce Miloše Hořejše přináší navíc přesné profesní životopisy zapojených českých i německých architektů, řadu informačních tabulek, analýzu nacistických stavebních stylů a vůbec vývoje této architektury u nás, řadu souvisejících projekčních i plánovacích činností, týkajících se dopravy, energií, komunálního hospodářství a podobně.
Nacistický urbanismus Prahu nezničil
Soustředěný čtenář si uvědomí některé zajímavé dary, které se několik posledních staletí Praze nevyhýbaly. Tím hlavním je nedostatek investičních prostředků, který již od druhé poloviny devatenáctého století pomáhal Prahu zakonzervovat ve stálé původní podobě (až na asanaci židovského města, pochopitelně).
Celá řada smělých a svým způsobem pro Prahu nevýhodných a likvidačních plánů nemohla být z logických důvodů realizována ani v době protektorátu (nedostatek prostředků, pohonných hmot, materiálů, železných prvků a navazující válečná stavební uzávěra) či potom v době stalinského diktátu (důvody takměř totožné). A tak Praha zůstala stranou realizace fantaskních a často až absurdních projektů a snů. Autor přináší oněch dokladů bezpočet, kniha je velmi kvalitně vybavena reprodukcemi projektů a nejrůznějších snů.
Co je přínosem této překvapivě faktograficky dobře vybavené publikace? Hořejš se pokouší analyzovat typické prvky nacistické architektury i jejich prameny a zdroje, a to nejen na příkladech z Prahy i Čech, ale také z velkých německých měst. Představuje nám, vlastně zcela poprvé, velká jména do budoucí přestavby Prahy zapojených německých (možná lépe řečeno říšskoněmeckých) architektů (jména jako Brandi, Fritsche, Bonatz, Theiss, Lehmann, Kutschera), překvapivě i řadu úzce spolupracujících architektů (posléze také velmi levicových) českých (Bechyně, Roškot, Fragner, Gočár, Honzík, Engel, Havlíček, Štursa atd. atd.).
Na půdě Plánovací komise pro hlavní město Prahu se opravdu činili – vždyť řada snů a úvah byla později realizována se značným časovým odstupem, ale vytvořená prací oněch let. Zde můžeme hovořit o metru, Nuselském mostě, geografickém položení Severojižní magistrály, částí Severního města, částečně mostu Inteligence či stále ještě nerealizovaného mostu u Suchdola a podobně. Některé představy o reprezentačních prostorách v centru Prahy (okolí náměstí Republiky, využití prostor dnešního náměstí Jana Palacha, uvažované reprezentační prostory od Prašné brány k vrchu Vítkova) přejali pak v padesátých letech bez rozpaků rudí (a někteří dodnes žijící) tvůrci komunističtí.
Urbanistické příběhy pod nacistickou kontrolou
Řada detailních informací však také popisuje zajímavý vnitřní příběh a rozvoj oněch institucí, fungujících pod přímou a často také přísnou kontrolou říšských nacistů. Na straně druhé dokládá mnoho materiálů sílu genia loci města, kdy pražské kouzlo strhlo k pokoře i ta největší jména nacistických ideologů a tvůrců. Pikantní je také obdoba Havlových taktik v Prag-Filmu a Lucernafilmu, kdy tento filmový magnát fiktivně zaměstnával řadu českých špičkových tvůrců a intelektuálů a zabránil tak jejich odsunu na německá pracoviště či k pracovnímu nasazení. Desítky českých techniků a architektů za velmi příjemné honoráře pracovaly pro plánovací komisi, i když bylo na všech stranách jasné, že se nic z plánovaných objektů a akcí nikdy nepostaví.
Hořejšova publikace je perfektně obrazově vybavena, přináší však také desítky velmi zajímavých informací, které jsou v této formě zveřejněny poprvé. Tak je nám alespoň ve zkratce přiblížena i role pražského německého vysokého školství, o které se veřejně nehovoří vůbec. Současně pak přílohy dokládají intelektuální nedostatečnost Hitlerem osobně prosazovaných architektonických prvků, deformujících předchozí úspěchy německé i české moderní architektury.