Zneklidňující portrét Korsiky, jak ji neznáme z turistických prospektů aneb Jak se žije arabským teenagerům na hladové periférii turistického ráje. Nic moc a sem tam si to sami ještě brutálně zkomplikují.
Korsičtí Apači jsou hodně autentičtí, ale málo přesvědčiví
Vyhledávané turistické letovisko Porto-Vecchio leží v departmentu Corse-du-Sud na jihovýchodním pobřeží čtvrtého největšího ostrova Středomoří - Korsiky. Do Marseille, Palerma, Říma či Monaka je to odsud, co bys mořem omletým valounem dohodil, ale proč se dívat k nedalekému pobřeží, když právě tady jsou nejkrásnější písečné pláže (Palombaggia, Rondinara či Santa Giulia), na nichž se v létě povalují turisté z celého světa, kterých sem trajekty v sezoně navozí desítky tisíc. Na konci širokého zálivu tu sedmdesát metrů nad mořem ovšem žije trvale také nějakých deset tisíc místních obyvatel, mezi nimiž hladově živí své představy o lepším životě i několik etnicky namixovaných teenagerů, kteří vlastně tak nějak nechtěně, ale příznačně osudově napsali tenhle autentický a v zásadě krutý a zbytečný příběh.
Pravidelné invaze turistů, včetně mastňáckých Francouzů z pevniny, jim sice lezou krkem, ale podobně jako Aziz a jeho táta se starají o jejich luxusní prázdninové bungalovy, protože nějak se člověk přece živit musí. A možná vůbec nevědí, že pod touhle perlou Středomoří, zvanou Porto-Vecchio, dříme vysušená solná bažina, na které toto město vyrostlo. Ale zdá se, jakoby tu tenhle neviditelný slaný močál pořád byl, a to hlavně proto, aby až udělají chybný krok (a to si pište, že to dlouho trvat nebude), do sebe hladově vsákl jejich nenaplněné sny i křehké životy. Je zřejmé, že debutující režisér a místní rodák Thierry de Peretti tohle věděl a podvědomě (či spíše intuitivně) s touto temnou a znepokojující metaforou pracoval.
GALERIE
Apači / François-Joseph Cullioli zdroj: Artcam
Všechno začalo vcelku nevinně tím, že Aziz vzal pár svých kámošů z arabské čtvrti na noční koupačku do bazénu u letní rezidence zazobaných Francouzů, o kterou se s tátou starají. Když už tam jednou byli, napadlo je, že si vezmou pár drobností na památku, a neprozřetelně sebrali i vzácné pušky (kousek za třicet tisíc euro), které pak v následující dramatické zápletce sehrály klíčovou a pro všechny zúčastněné neblahou a osudovou roli.
Svůj neokázalý filmový debut natočil Thierry de Peretti jako malou, intimní esej o skryté tváři, proměnách a podobách svého rodného ostrova, který chtěl ve filmu ukázat hodně jinak, než jak ho známe z plakátů cestovních kanceláří. Základní příběh mu přihrál samotný život na jeho ostrově, neboť to, co se ve filmu odehrává, se tam zhruba takto před časem skutečně stalo. Nečekaně, krutě, zbytečně a zároveň jakoby mimoděk byl uprostřed bezstarostného léta zmařen lidský život, násilí, na které nebyl nikdo připravený, explodovalo, smrt přičinlivě přispěchala a pak už nebylo nic, co by bylo možné vrátit zpět.
Apači
Peretti tohle drama okamžiku líčí věcně, jakoby odtažitě a téměř dokumentárně, což se ovšem projevuje i v tom, že poznamenané protagonisty tohoto příběhu nepoznáváme důvěrněji, jejich teenagerovské charaktery musíme brát jako konstatovanou danost a jejich motivaci jako momentální a zkratované pominutí smyslů. Faktickým důsledkem takto založené a rozehrané story je pak situace, kdy divácký kontakt s nimi je spíše povrchní, neprožívaný a nesdílený, což ve svém důsledku bude znamenat, že vám pravděpodobně nikdo z nich nebude dvakrát sympaticky a jejich osudy vám budou spíše ukradené. Moc vám v tomto ohledu nepomůže ani civilní, ale ve svém důsledku spíše vlažný a do jedné lajny srovnaný místní casting, na jehož složení se (jen režisér ví proč) údajně pracovalo celé dva roky.
Když k tomu navíc přičtete úspornou, nestylizovanou a s dlouhými záběry pracující kameru Hélène Louvartové a artově stylizovaný open end, bude vám sice o něco jasnější, proč právě tenhle opus zvítězil na loňském Fresh Film Festu, ale zároveň se nedokážete zcela zbavit pocitu, že to byla tak trochu z nouze ctnost, protože režisér a scenárista vlastně moc nevěděl, jak vlastně svoji (a jejich) výpověď dokončit.
Zdá se mi, že právě tato jistá nedokončenost (či nedotaženost a nedopovězenost, chcete-li) je symptomatickým rysem téhle temné korsické pohlednice, která nemá nic, ale pranic společného s rozvernou pohodovkou Alaina Berberiana Korsický případ, kde Christian Clavier a Jean Reno dali filmovému divákovi přece jen spíše, co jeho jest. Perettiho Apači (název je převzat z pařížského policejního žargonu, který takto označoval mladistvé zločince – westernové konotace naznačované režisérem odmítám) jsou s to vzbudit pocit, ale nevyvolávají zážitek. Je to smutný pocit ze smutných hrdinů, obnažených tu jako bezbranné korkové duby svlečené z kůže, jež rostou nad Porto-Vecchiem. Nějak se mi zdá, že je to přece jen málo.
LES APACHES / APAČI. Francie 2013, 93 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Thierry de Peretti. Scénář: Thierry de Peretti, Benjamin Baroche. Kamera: Hélène Louvartová. Hudba: Cheveu. Hrají: François-Joseph Cullioli (François Jo), Aziz El Addachi (Aziz), Hamza Mezziani (Hamza), Joseph Marie Ebrard (Jo), Andréa Brusque (Pascal), Danielle Arbidová (Sophie). V kinech od 13. února 2014.