Tzv. kamenná, repertoárová divadla to mají těžké. Musejí umět stvořit repertoár, aby zaujal široké divácké spektrum, od poučeného intelektuála až po bábu Dymákovou z Horní Dolní. Herecký soubor musí být schopen zvládnout úlohy komediální, dramatické, absurdní, groteskní i civilní, neboť boj o diváka je věčný. Jeden z autorů, který tento zápas bezpochyby divadelníkům ulehčuje, je William Shakespeare. Jeho příběhy nestárnou, neboť odrážejí vše, co lidské hemžení obsahuje, a jeho hry je možné inscenovat na tisíc způsobů. Sáhnout po Shakespearovi je většinou sázka na jistotu. Záleží ovšem na tom, do jakého kontextu slavného alžbětince zasadíme a zda inscenátoři najdou tu správnou rovnováhu mezi klasikou a aktualizací, mezi autorem a adaptérem. V Divadle v Dlouhé při inscenování jeho komedie Mnoho povyku pro nic na pomyslné hraně balancují celkem zdatně.
Kolik aktualizací sneseš, tolikrát jsi Shakespearem
Osvědčený divadelní tandem, režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek, zvolil pro svou aktualizaci překlad Jiřího Joska, který se nejvíce blíží současnému jazyku a obsahuje dost mluvnických hříček, které správně podané patřičně pobaví. Alžbětinskou dobu vyměnili za současnost a šlechtické společenství za příslušenství k jakémusi anglickému prestižnímu klubu. Proč ne, Shakespearův příběh o milostných hrátkách, intrikách a nedorozuměních to bez problémů unese.
Mnohomluvný text se režisérka, za pomoci vyzrálého herectví celého obsazení, snaží divákovi přiblížit konverzační formou. Nekomplikovaná hříčka se lehce a rychle odehrává, tak jako mořská vlnka jemně omývá pobřeží, na kterém se letní hosté na chviličku zastavili. Zábavnost je na prvním místě, psychologizace postav ustupuje do pozadí a pracuje se především s archetypy, a to jak situačními, tak lidskými.
Zamilovanost i nenávist přicházejí naráz a bez varování, nesouce s sebou všechny patřičné znaky. Zapřisáhlý starý mládenec Benedik (Marek Němec) a realistická, nesentimentální Beatricie (Helena Dvořáková) se po špetce pošťouchnutí do sebe zamilují s takovou silou, s jakou tento cit ještě před minutou odmítali. Rázem se z nich stávají bytosti, kterým se s velkou dávkou kreativnosti vysmívali, tváří se přihlouple, romanticky vzdychají, skládají básně a pějí libozvučné písně. Oba herci s hravou nadsázkou obě krajní polohy (odmítavou i zamilovanou) zvládají bravurně a v plném nasazení.
Přesně tím splňují inscenační záměr, nezdržovat psychologií, pohrát si, pobavit a pryč. V tom režisérku podpořili i další aktéři, v čele s Janem Vondráčkem, který v postavě Dona Pedra beze zbytku uplatnil svůj komediální um, v čemž mu zdatně sekunduje i Miroslav Hanuš jako Leonato. Oba dokáží udržet přes veškerou stylizaci své postavy reálné a vkusně zábavné. Pro diváka je nanejvýš příjemné vidět, jak se celý soubor vlastně sám (naštěstí herecky zdařile) baví.
Složitější pozici má ovšem Vlastimil Zavřel coby přihlouplý Dagobert i s celou svojí partou dohlížečů. Drsná komika plebejců, kterou Shakespeare do svých her tak rád vkládal, se konverzačnímu tónu inscenace poněkud brání. V tomto případě vše nad vodou drží množství nápaditých slovních hříček, které Zavřel bravurně a evidentně s chutí sází jednu za druhou, aniž by k tomu potřeboval přitvrdit na gestickém projevu. I zde se naštěstí podařilo udržet, byť trochu kostrbatě, inscenační záměr nekomplikovanosti a hravosti, která neulpívá na detailu, ale jak ta vlnka přijde, potěší a odšumí.
Jednoduchosti inscenace napomáhá i nekomplikovaná scéna, představující pobřežní molo s jakýmsi altánkem, která se proměňuje pouze v detailech, jako například výměna bílé drapérie za černou, když se děj zvrátí do vážnějších tónů. Pomíjivost a povrchnost lidského snažení pak podtrhuje fázování situací jakoby za pomoci fotoaparátu. Světelná změna a štronzo postav v nejdramatičtějším okamžiku dodávají inscenaci rytmus i potřebný podtext – jen zmáčknutí spouště zachytí prchavé okamžiky života, proto bychom je měli prožívat naplno a ohleduplně.
Ano, dílo Williama Shakespeara už zažilo mnoho adaptací, některé byly drsné a samoúčelné, bombastické i hloupé, ale světlo světa spatřily i ty objevné a inscenačně přínosné. Adaptace Divadla v Dlouhé se řadí mezi ty, které nejsou až tak kreativní, ale možné a inteligentně vkusné.
Mnoho povyku pro nic - premiéra: 5. 4. 2014. Překlad: Jiří Josek. Úprava: Hana Burešová, Štěpán Otčenášek. Dramaturgie: Štěpán Otčenášek. Scéna: David Marek. Kostýmy: Hana Fischerová. Hudba: Milan Potoček. Režie: Hana Burešová. Nejbližší termíny uvádění inscenace: 23. 4., 7. 5., 19. 5., 27. 5. 2014.