Balet Národního divadla si jako druhou premiéru letošní sezony připravil triptych s názvem Česká baletní symfonie II. Představení, které navazuje na stejnojmenný titul z roku 2007, je opět zaměřeno na české autory a soubor se jím připojil k letošním oslavám Roku české hudby. Komponovaný večer otevřela Polní mše Jiřího Kyliána, po ní následovala choreografie Guru Viktora Konvalinky a večer uzavřelo dílo Stabat Mater Petra Zusky. Všechny tři choreografie doprovází živý orchestr, operní sbor a sólisté.
Česká baletní symfonie II: Tanči za tři
Baletní symfonie - tři choreografové, tři generace (zdroj: ČT24)
Polní mši vytvořil Jiří Kylián v roce 1980, tedy v poměrně raném období své tvorby. Tematicky se inspiroval hudební předlohou Bohuslava Martinů se stejným názvem, kterou skladatel vytvořil v roce 1939 v reakci na události po nacistické okupaci a věnoval ji československým vojákům padlým na francouzské frontě. Kyliánova krásná emotivní choreografie je nadčasovým protiválečným protestem, poctou všem mužům, kteří zahynuli v nesmyslných bojích a konfliktech. Během více než tří dekád se Polní mše hrála po celém světě a dnes už je dílem legendárním. V provedení dvanácti tanečníků Národního divadla bych si dovedla představit o něco více jednotnosti v interpretaci pohybů a rovněž mužné energie, kterou by předali obecenstvu v hledišti a zesílili tak divácký zážitek. Škoda, že se trochu vytratila údernost a dynamika.
Prostřední částí večera byla choreografie nazvaná Guru, kterou vytvořil mladý sólista baletního souboru Viktor Konvalinka na hudbu současného skladatele Jana Jiráska. Tanečníky přímo na scéně doprovází operní sbor. Ačkoliv má Kovalinka za sebou řadu úspěšných děl například pro Dekka Dancers, jeho nový projekt by v mých očích potřeboval více času pro to, aby vyzrál a nějakým směrem se vyprofiloval. Choreografii chyběla jednotící linka, jednotlivé scény splývaly a ztrácela se v nich i hlavní postava. Guru měl večer odlehčit, celkově se dílo ale příliš do paměti nevryje.
Česká baletní symfonie II / Polní mše
Pro závěr večera připravil novou choreografii umělecký šéf baletu Petr Zuska. Vyšel z první věty oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka, uměleckého skvostu, jenž vznikl v období, kdy skladatel prožil nejtragičtější období svého života – postupně pochoval své tři malé děti. V Zuskově pojetí se nejedná o příběh, ale o emocemi a symbolikou prodchnutý, dobře srozumitelný jevištní tvar. Pro ženu coby tvořitelku a dárkyni života je ztráta vlastního dítěte zcela zásadní a tragickou životní zkušeností. Dvanáct dívek oblečených v jednoduchých splývavých šatech režíruje autor do impresivních obrazů, síla ženského hoře, lamento Panny Marie nad ukřižovaným Ježíšem, se zhmotňuje v expresivním, emotivním tanci. V postranních lóžích živě zpívají ženské a mužské sbory, což osobitou výpověď ještě umocňuje. Stabat Mater bylo působivým vyvrcholením celého večera.