Scénický tanec šesti mužů - tanečníků - oblečených v bílých kalhotách měl ztvárňovat události v životním běhu člověka, jeho emoce, rozpory, boje i niterné chvíle. Taneční pohyby a gesta, jimiž se autoři vyjadřovali, však byly všední a plné klišé, často se opakovaly, neměly hloubku a nepřinesly nic nového. Občas dokonce připomínaly i cosi jako spartakiádní prostocviky. To všechno za znění reprodukovaného elektronického hudebního podkladu, který občas vystřídala popová či rocková píseň.
Délka celého večera se protahovala až na hranici únosnosti. Když už si myslíte, že bude konec, tak začíná další číslo. A znova a znova. Úlevně jsem tak vydechla až ve chvíli, kdy se na jeviště začaly snášet zlatavé papírky a bylo nad slunce jasné, že inscenace končí. Za celých pětasedmdesát minut se totiž neudálo prakticky nic. K lepšímu výsledku nepomohlo ani barevné svícení a kouřostroj, který neustále chrlil dým, jenž halil divadlo do všudypřítomného oparu.
Na choreografii se nedají naneštěstí ocenit ani taneční výkony. Šestice mužů byla nepřesná, nesehraná, jejich pohyby nedotažené. Nefungovali jako jeden celek a ani po technické stránce si nebyli příliš jistí - pohybovali se skoro až na hranici amatérského divadla. Obávám se, že by představení bohužel nezaujalo ani coby zábavní večerní program pro turisty v nějakém přímořském letovisku. Tím spíš včera nezazářilo na jedné ze scén Národního divadla.
