Praha – Ani hudba se nevyhnula tomu, aby byla využívaná a zneužívaná politikou. Národní muzeum na pražském Vítkově pomocí zvukových nahrávek i videí přibližuje muziku jako nástroj moci i formu protestu. Nechybí třeba originál Smetanovy Písně svobody, příběh písně Kde domov můj, ale taky hudební svědectví z období komunismu. Taková je výstava Hudba a politika.
Politikou proti hudbě. Vítkov připomíná zlé muzikantské časy
Politikou proti hudbě (zdroj: ČT24)
Rock´n´roll neměl komunistický režim příliš v lásce. Být bigbíťák nebo pankáč znamenalo mít postoje, které vybočovaly těm oficiálním. Tento prorežimní manipulativní dokument je k vidění i na výstavě Hudba a politika, která probíhá na Vítkově a zabývá se dobou od roku 1848 do současnosti.
„Hudba slouží jako protest proti politickému řízení a samozřejmě je ukázáno, že politika se nesnažila ovlivnit pouze hudbu, ale i hudebníky. Na televizní obrazovky se smělo dostat jen něco prověřeného,“ uvedl ředitel Národního muzea Michal Lukeš.
Kdo se chtěl hudbou živit, musel pravidelně na testy před speciální rekvalifikační komise. Otázky zdaleka nesouvisely jen s muzikou, musel na ně každý: dirigenti orchestrů i absolventi hudebních škol. Hudební rekvalifikační komise zdánlivě kontrolovaly úroveň a kvalitu muzikantů. Ve skutečnosti ale pomáhaly režimu zbavovat se nepohodlných hudebníků.
- Laco Deczi byl poslán pryč, když na otázku, kdo je soudruh Husák, odpověděl, že mu toho pána nikdo nepředstavil.
Na zkoušky museli i ti, s nimiž režim uzavřel zdánlivou dohodu. Když v létě 1989 podepsala do té doby pro soudruhy spolehlivá Hana Zagorová petici Několik vět, zákaz přišel rychle. A veřejné očernění taky. Za čtyři měsíce však komunistický režim padl. Před rekvalifikační komisi od té doby hudebníci nemusejí. Absurditou tehdejší doby ale můžou návštěvníci na výstavě sami projít.