Nad lenivou hladinou pohraniční řeky Inguri, která tvoří horkou hranici mezi Gruzií a Abcházií, se pomalu rozpouští šedý závoj ranní mlhy. Ticho tu ruší jen pravidelný pleskot vesla, kterým stařec pohání svoji loďku k nízkému břehu malého ostrova. Jako by někdo vzal hrst hrst země a vložil ji mezi oba břehy řeky, která ji pohostinně přijala. Pár čtverečních metrů úrodné naplaveniny, jež se stala základní, scénou tohoto prostého a čistého příběhu. Minimalistický Kukuřičný ostrov sklidil na 49. MFF v Karlových Varech maximální cenu – Křišťálový glóbus, doprovázenou ještě Cenou ekumenické poroty.
Stařec a Kukuřičný ostrov aneb Tichý vítěz festivalu ve Varech
Absolvent Gruzínského státního filmového a divadelního institutu a hollywoodské pobočky Newyorské filmové akademie, režisér, scenárista a producent George Ovashvili nebyl na karlovarském festivalu poprvé a bude na něj určitě vděčně vzpomínat. Zahřívací kolo absolvoval již v roce 2009, kdy tu v sekci Na východ od Západu představil svůj celovečerní debut Druhý břeh. Jeho další celovečerák Kukuřičný ostrov mu na letošním festivalu přinesl hlavní cenu (dotovanou sympatickými pětadvaceti tisíci dolary) a také spontánní přízeň diváků a uznalá slova filmové kritiky. Něco mi říká, že tohohle sympatického Gruzínce jsme neviděli v Karlových Varech naposled.
Jeho soutěžák, který bude na podzim nasazen i do našich kin, je krystalicky prostým a čistým tvarem, který nepotřebuje slova, protože si vystačí s obrazy (uznání si zaslouží distributor, který do toho jde, přestože nepochybně ví, že uvedení takhle specifického snímku rozhodně nebude triviální). Hlavní a svým způsobem monumentální figurou je tu místní rolník, zvrásněný sluncem a větrem jako země, z níž pochází, který připlul na tenhle malý kousek úrodné půdy se svojí šestnáctiletou vnučkou, aby tu pracně postavil dřevěnou chajdu, založil pole, zasadil kukuřici a počkal si na sklizeň. A to je všechno!
Kukuřičný ostrov
O mnoho víc se toho v tomhle baladickém snímku neděje, až na občasný přejezd motorového člunu pohraničníků a střelbu ozývající se ze zalesněných břehů a navozující zneklidňující pocit, že jsme v jakési nestabilní zóně, kde může dojít k nějakému nečekanému dramatickému zvratu. Decentně ukryt v druhém plánu je tu spor Rusů a Gruzínců o Abcházii, v němž může vzdáleně rezonovat i současný rusko–ukrajinský konflikt (vlastně jakýkoli konflikt, který v tomto neklidném a nezřídka agresivním světě vytváří případná ohniska napětí). S postupující stopáží kukuřičné pole roste, jenomže když nastává čas sklizně, dopadnou na hladinu Inguri první velké kapky přívalového deště…
Kukuřičný ostrov (jenž vznikl v kooprodukci Gruzie, Německa, Francie, Kazachstánu a také České republiky) je oslovující snímek, sázející na propracovaný vizuál, nasnímaný na klasický, pětatřiceti milimetrový formát. Je to jakýsi návrat k elementárním kořenům filmové řeči, ilustrativně dokumentující, že méně je opravdu více a emoce a spoluprožívání lze efektivně navodit i docela prostými výrazovými a vyjadřovacími, filmovými prostředky. Na první pronesená slova tu budete čekat tak dlouho, až už si budete myslet, že nebudou vůbec vyslovena. A když konečně zazní, budete mít oprávněný pocit, že jich do konce snímku stejně neuslyšíte mnoho.
George Ovashvili
Jednoduchý příběh, založený na vztahu člověk, země a příroda, která ho zároveň živí i ničí, sebou nese překvapivou dramatičnost, prolínanou až dokumentárně laděnou autentičností. Vrásčitému dědkovi, jenž ochutnává půdu, než do ní zasadí semena, věříte, neboť nezosobňuje jen jakousi upocenou upachtěnost, ale spíše jakýsi přirozený druh neokázalé heroičnosti. Ostatně oba hlavní protagonisté jsou skvěle vybráni a cíleně režisérem vedeni k úsporné a srozumitelné interpretaci.
Tenhle festivalový vítěz, jenž byl kvůli nestabilitě teritoria, kam je jeho příběh situován, točen v náhradní lokaci, si Křišťálový glóbus nepochybně zaslouží, stejně jako vaši pozornost, až se vydá do našich kin. Stihnout ho můžete před klasickou distribucí ještě 16. a 17. července v pražský ozvěnách karlovarského festivalu.