Štěpán Procházka si připadá zbytečný, vykořeněný, opuštěný a neschopný. Je mu pětadvacet, ale nikdo ho nemiluje a neposlouchá, nikomu na něm nezáleží. Právě ho vyhodili ze školy, právě mu dala kopačky jeho holka – právě mu zavolala Marie, která by možná mohla něco změnit. Anebo třeba ne. Tomáši Pavlíčkovi je šestadvacet a jednou bude (možná) uznávaným režisérem dojemně absurdních komedií, které nás naučí milovat loosery. Právě natočil absolvenťák, který přichází jako celovečerní debut do kin, což bude pravděpodobně akcelerovat jeho filmovou kariéru. Anebo taky ne.
Parádně pokecal, ale moc toho neřekl. Jen poškádlil filmové řemeslo
Je hodně dobré, když je celovečerní debut o tom, co tvůrce dobře zná, co má zažité, k čemu má blízko a čemu rozumí. Je poněkud riskantní, když je takový debut zároveň absolventským filmem, neboť to pak znamená, že:
- spoléhá, že jako na takový na něj bude shovívavěji nahlíženo (což je lehké vydírání platícího diváka);
- jde na férovku do toho s tím, že to dá a vyhne se pokud možno amatérským chybám (které se ovšem v takovýchto případech dostavují s pravděpodobností, hraničící s jistotou).
Myslím, že v případě Tomáše Pavlíčka je správně druhá možnost, s čímž se pojí i jisté sympatie za prokázanou tvůrčí odvahu a originalitu a také schopnost se prosadit (což je v dnešní době pro režiséra stejně životně důležité, jako to, že je elementárně gramotný).
Jak se žije debutantům před promocí
Pavlíček se už jako student katedry hrané režie na pražské FAMU před dvěma roky prosadil na pozici hlavního režiséra celovečerního, famáckého, povídkového a hlavně rovněž distribučního snímku Praho, má lásko.V případě tohoto svého sólového debutu pak dokázal motivovat Českou televizi ke koprodukci, získat finanční podporu Státního fondu kinematografie a odbýt si slavnostní premiéru na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Řekl bych, že tenhle hoch všestranného talentu se v branži neztratí, i když se bude muset ještě ledacos naučit.
Parádně pokecal
Vzhledem k tomu, že Parádně pokecal je autorský film, by bylo možná dobré začít od scénáře. A ten je nejen o slovech (s kterými Pavlíček pracovat umí), ale také o konzistentním příběhu, který jde odněkud někam, má postavy, jež se více či méně logicky vyvíjejí, mají věrohodnou motivaci k tomu, co činí, a vše v něm směřuje k (pokud možno ne zcela očekávané) pointě, která může mít klidně podobu otevřeného konce (a s tímhle se Pavlíček ještě trochu pere). Takový příběh je totiž třeba dramaticky vyklenout a učinit srozumitelným a nastolujícím očekávání, aniž by byl polopatistický a vypočítaný na laciný efekt. Nemohu se ubránit dojmu, že Pavlíčkovi šlo hlavně o sdělení pocitu (což je záměr zcela legitimní). Ale také se nemohu ubránit možná staromilskému přesvědčení, že pocit je abstraktum, které se filmuje stejně blbě jako třeba diskotní sazba nebo daň z přidané hodnoty, není-li zasazen do story, dějového konceptu, který ho vlastně generuje.
Popařit, pokouřit, prošustrovat kus života
Ale hlavně přitom nevysublimovat do ztracena. To platí nejen o neukotveném antihrdinovi tohoto filmu Štěpánovi, ale vlastně o celém Pavlíčkově opusu, jenž je do značné míry založen na práci s kontrastem, což je dobře, ale ještě lepší by bylo, kdyby tvůrce se stejnou chutí pracoval také s konfliktem, který posouvá děj, formuje charaktery a navozuje dramatičnost a napětí. Těchto ingrediencí si ale v Parádně pokecal zas až tak moc neužijeme. Štěpánova rozevlátá road movie za hlasem nedosažitelné Marie, který se mu jednou ozval v horní dolní zvané Sedmihoří, kde pracuje jako operátor v bizarním call-centru pod vedením brutálně manažerského a jednoznačně nepřehlédnutelného Matěje Rupperta, je totiž spíše jen takovou klidnou jízdou tam a zpátky. Vyhazov ze školy, rozchod s dívkou, plonkový post v partě, která dovádí na chatě i fakt, že Marie mu zřejmě nikdy nedá (aniž to kdy vůbec měla v úmyslu), snáší s nostalgickou odevzdaností ošoupaného plyšáka, jenž jako by dopředu věděl, že to zase nevyšlo, ale že má ještě spoustu času, kdy se o to může znovu a znovu pokoušet. Protože konec konců, kdo ví, jestli to, co právě chtěl (a zase na to nedosáhl), by dalo jeho životu alespoň nějaký smysl a naplnilo ho alespoň nějakým obsahem.
Tenhle looser v podání ňoumovitého Víta Rohra vám k srdci zrovna dvakrát nepřiroste, možná vás bude spíše iritovat, ale nevyloučil bych, že právě o tohle tvůrcům šlo.
Kudy, s kým, proč a jak?
Moc to nevíme, tak to zkusíme. A podle hesla „Pane, pojďme si hrát“ vyrazíme za imaginární Marií a cestou pokecáme s imaginárním Karlem (který za jednou takovou dojíždí na nedělní oběd již šestnáct let). Pod touhle bezstarostnou a hravou (ne)obsažností, lze tušit komedii, hodně vzdálené tóny skrývané nejistoty a rozkolísané sebedůvěry a také absenci záchytných bodů a smutnou bilanci, v níž ztráty většinou vítězí nad nálezy.
Václav Vydra
Absurdní a neakční konverzačka, na jejímž půdorysu Pavlíček svůj, jen o málo víc než hodinový (což nemíním jako výtku – ba právě naopak) spektákl buduje, předpokládá silnou podporu hereckého týmu. Ten sice působí neokoukaně, svěže a vcelku zaujatě, ale před kamerou mu to (s výjimkou konečně slušné, charakterní minirole Václava Vydry) moc nefunguje, i když je docela možné, že jistá těžkopádnost a divadelnost byla režisérovým záměrem. Rozuměl bych tomu, kdyby to tak bylo, ale pak by bylo dobré v tomto ohledu ještě více přitlačit na pilu, aby bylo zřejmé, že jde o plánované aranžmá a autorský záměr, a nikoli o nejistotu, či dokonce neumětelství.
Parádně pokecal je bizarní, nelineárně odvyprávěná hříčka, pohrávající si s flasbacky, kterou zdobí dobře napsané, absurdní dialogy a suchý humor, přibržďuje mírně drhnoucí herecká interpretace, koloruje lehce přebouchlý vizuál a pocit, že tu přece jen bylo zaděláno na víc. A také je to stylizované svědectví o generační (ne)komunikaci, (ne)schopnosti navázat blízký kontakt a (ne)pochopitelné (ve smyslu nepřijatelné) letargii, že je vám tohle všechno vlastně u paty. V tomhle konceptu je lepší než říkat duté kraviny raději nemluvit (viz mlčenlivý kámoš Pepé) nebo si dřepnout do křesla operátora v call-centru a čekat, že vám někdo zavolá, zatímco pod okny, kde nic nejezdí, hlídá policajt bezpečnost provozu.
Nejen parádně pokecat, ale také mít co říct
Pavlíčkův autorský film, který nikam neuhání, je rozkročený mimo kontext a realitu, a přesto to není snímek „mimoňský“, byť je obtížné definovat, jaká přidaná hodnota to způsobuje. Filmové centrum ČT tak dalo šanci dalšímu začínajícímu režisérovi a scenáristovi, jemuž nechybí invence, originalita a talent. Je patrné, že tahle stylizace mu sedí a také ho baví a že by byl rád, kdyby stejně bavila i nás. A to by snad i mohla, neboť jakkoli je to oddychovka s řadou dílčích chyb, je z ní cítit i poctivost a (navzdory zrnitému obrazu, který se nosí) čirost a také odhodlání razantně odpádlovat z líného mainstreamového distribučního portfolia. Navíc nám sděluje i pár elementárních pravd a pocitů, jako že je blbost si nepokecat, když už vám někdo naslouchá - a když už je kecání dost, je dobré dát si kafe a pak odjet domů ranním vlakem.
Je to jednoduché a dává to smysl. Nemyslíte?
PARÁDNĚ POKECAL
ČR, 2014, 75 min., přístupný, 2D. Scénář a režie: Tomáš Pavlíček. Kamera: Ladislav Moulis. Hudba: Šimon Holý.
Hrají: Vít Rohr (Štěpán), Václav Vydra (Karel), Jana Krausová (Marie), Eliška Křenková (Lucie), Vladimír Polívka (Ondřej), Jakub X. Baro (Ready), Jiří Šimek (Pepé), Marie Doležalová (Marie), Matěj Ruppert (šéf), Lukáš Pavlásek (policista). V kinech od 31. července 2014