Mít doma ve sklepě tajné kino a promítat v něm hollywoodské filmy se v padesátých letech rovnalo jednosměrné vstupence do kriminálu. Ale právě takový biograf vedl na pražském Žižkově sotva patnáctiletý chlapec, jehož navštěvovala pozdější esa české kinematografie (např. Miroslav Ondříček). Láska Miroslava Čvančary k filmu vydržela i výslechy StB. Reportáž natočila Kateřina Šantúrová.
Láska k filmu vs. StB aneb tajné kino náctiletého chlapce
Tajný biograf (zdroj: ČT24)
Soukromé kino si Miroslav Čvančara zřídil v pouhých třinácti letech. Vešlo se do něj až čtyřicet lidí. Nápad nemusel hledat dlouho, pochází totiž z pražského filmařského rodu. Jeho otec a strýc vlastnili půjčovnu filmů a několik kin, avšak nacisté jim většinu zabavili. Biografy jim znárodnil stát už v roce 1945. Pro své přátele ale promítali i po válce. Rok po skončení války zabral mladík místnost pro své kino.
Spolu se svým mladším bratrem Františkem pak kamarádům pouštěli americké grotesky, kovbojky a kreslené filmy, které získávali od rodinných přátel. Později přikročili i k natočení vlastního dílka. Do kina ke Čvančarům chodil v padesátých letech i Josef Brož, špičkový technik, který například sestrojil přístroj na ozvučení amatérských filmů.
Po únoru 1948 vymýtili komunisté americké filmy z československých kin. Místo nich nasadili ty sovětské a budovatelské. U Čvančarů ve sklepě se ale na tento mustr nenajelo. Jakékoliv promítání se však muselo maximálně utajit před slídivými zraky sousedů. Tajné heslo? „Přijď si vypůjčit knihu.“ Ani tak se rodina nevyhnula policejním prohlídkám a výslechům. Kolikrát vyvázla jen o chloupek.
Promítání v kině
Biograf nakonec přitížil mladšímu Františkovi na vojně v roce 1958, kdy byl odsouzen za pobuřování proti republice na dvacet dva měsíců. „Promítačku používal prošetřovaný při tajných schůzkách ve skladišti v domě, kde bydlí. Skladiště bylo zařízeno jako kinosál a zde dle sdělení občanů prošetřovaný promítal skupinám mladíků, se kterými se scházel, závadné filmy. O jaké filmy se jedná, nebylo zjištěno,“ napsal v hlášení policista.
Kino Miroslava Čvančary skončilo začátkem sedmdesátých let. „Úřady nám nařídily vyklizení místnosti, což jsme tedy s těžkým srdcem museli udělat,“ vzpomíná. Schody do sklepa byly posléze zaházeny zeminou a zabetonovány.
Dům získala rodina zpět až v roce 1989, a tudíž vchod opět zprovoznila. Promítání už se tam však nevrátilo. Nebylo pro koho. Dnes je na místě jen moštárna.