Praha - Slávu si zajistil již románovou prvotinou Zbabělci. Českou klasikou se staly i další jeho romány. Nedocenitelnou službu literatuře pak poskytlo exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které založil po emigraci do Kanady a které i díky úsilí jeho manželky Zdeny Salivarové vydalo více než dvě stovky knih doma zakázaných autorů. Josef Škvorecký přišel na svět 27. září 1924. Podívejte se na pořady ČT, ve kterých byl hostem:
Kde člověk nemusí odkládat své sny. Devadesát let Josefa Škvoreckého
GALERIE
videogallery_473591
Se šikanou ze strany totalitních režimů měl zkušenosti od mládí. Nacismus stíhal milovaný swing a komunismus zase nesnesl jeho pronikavé psaní. Na samém počátku spisovatelské dráhy musel tvořit do šuplíku a jeho knihy vycházely s letitými prodlevami. Prvotina Zbabělci, kterou sepsal ještě do školních sešitů, vznikla v době únorového puče, v knihkupectvích se ale objevila až po dlouhých deseti letech. Román, který sarkastickým pohledem mladého Dannyho Smiřického (Škvoreckého alter ego) zachycuje závěr války v provinčním Kostelci (rodném Náchodě), vyvolal hysterickou kritickou smršť.
Červivé ovoce a prašivé kotě
Doboví recenzenti dílo přirovnávali k červivému ovoci a prašivému kotěti. Kniha se stylem i názorem diametrálně lišila od tehdejší produkce a je dodnes považována za přelomovou událost v české literatuře. Dílo, které je označováno za Škvoreckého nejlepší román, dodnes neztratilo na svěžesti. Sám Škvorecký však musel po vydání Zbabělců odejít z redakce časopisu Světová literatura, nakonec však získal místo ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění (pozdější Odeon).
GALERIE
autor: Kamaryt Michal, zdroj: ČTK
Škvorecký, který po válce vystudoval filozofii a angličtinu, obdivoval angloamerickou literaturu od mládí. V 50. letech coby literární redaktor pomáhal seznamovat české čtenáře se soudobými autory. Kromě toho také psal vlastní texty a v době, kdy se do jisté míry uvolnily politické poměry, mu vyšla například díla Legenda Emöke (1963), Konec nylonového věku (1968), Hořkej svět (1969) či Lvíče (1969). V 60. letech kromě literatury pracoval také také u filmu: Zahrál si třeba ve snímku O slavnosti a hostech Jana Němce a psal scénáře. Pomáhal při vzniku tradice pražských mezinárodních jazzových festivalů, často sedával v hledištích malých divadel. Vystupoval i v rozhlase.
Už Zbabělci otevřeli Škvoreckému cestu mezi nejčtenější české spisovatele a zároveň předznamenali jeho další tvorbu, ve které vycházel hlavně z vlastních prožitků, snů a mladických tužeb. V jeho knihách se spájí smutek z mizejícího okamžiku s lehkostí a ironií, které bolestným situacím propůjčuje velký vypravěčský talent. „Každý, kdo je hodný jména spisovatel, žije z toho, co zažil do svých 18 let, protože to je život, kdy máte ještě čerstvou duši,“ řekl spisovatel nedlouho před svými osmdesátinami. „Když zestárnete, už to není tak intenzivní, to už skoro všechno člověk zažil. To je aspoň můj případ.“
Sixty-Eight Publishers
Po roce 1969 odešel Škvorecký spolu s manželkou do kanadského exilu. Stal se profesorem moderní literatury na Torontské univerzitě, vedl kurzy tvůrčího psaní a překládal. Především však se ženou založili nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které vydávalo režimem zapovězené autory. „Do jejich minuskulního nakladatelství, které se skládá ze dvou či tří místností, se přestěhovala celá současná literatura, ta psaná doma, stejně jako ta psaná venku,“ napsal o něm Milan Kundera. Prvním počinem Sixty-Eight Publishers byl Škvoreckého vlastní román Tankový prapor (1971, původně připravený k vydání už v Československu), kde se znovu objevilo jeho alter ego, Danny Smiřický, který nechyběl ani v Miráklu (1972) nebo v Příběhu inženýra lidských duší (1977).
Zdena Salivarová a Josef Škvorecký
K autobiografické postavě se Josef Škvorecký vrátil i v próze Obyčejné životy (2004). Po listopadu 1989 také často jezdil domů a též se vrátil k detektivkám, které psal už v 60. letech. Jeho zásluhy o českou literaturu ocenil například Václav Havel, který v roce 1990 udělil manželům Škvoreckým Řád Bílého lva, dostal i státní cenu za literaturu (1999) nebo Cenu Jaroslava Seiferta (2004). Josef Škvorecký zemřel 3. ledna 2012 v Torontu.
Významné ocenění získal i v Kanadě, které coby své druhé vlasti vyjadřoval vděk za svobodu: „Krása je všude na světě, ale více krásy je v těch místech, kde je cítit lehkost, která plyne z toho, že člověk nemusí dále odkládat své sny.“