Recenze – Baletní soubor Národního divadla na konci minulého týdne premiérově uvedl nové představení La Bayadère. Výpravný balet je nejen první premiérou divadelní sezony, ale také vůbec prvním pražským uvedením slavného romantického klenotu.
La Bayadère se v lásce nedaří, v pražském Národním ale ano
Jeho původní verze, jejímž autorem je Marius Petipa, vznikla v roce 1877 v Petrohradě. Zbrusu novou choreografickou podobu, která každopádně tu originální ctí a opírá se o ni, pro Národní divadlo vytvořil a nastudoval mexický choreograf a tanečník Javier Torres. Ten je mimo jiné autorem úspěšné Šípkové Růženky, představení, jež balet naší první scény reprízuje od roku 2012.
La Bayadère je, stejně jako jiné romantické balety, například Giselle, příběhem velké lásky, zrady a prozření. I tady se druhá část děje odehrává v záhrobí, odkud přicházejí mrtví, aby dokončili to, co jim během pozemského bytí nebylo umožněno. Kdesi uprostřed daleké Himaláje se mladý urozený válečník Solor zamiluje do chrámové tanečnice, bajadéry Nikie, které přísahá věčnou lásku. Osud jim však není nakloněn. Vlivem okolností, v nichž sehraje nemalou roli jeho energická a dominantní matka, mladík svůj slib poruší a souhlasí s tím, že se ožení s dcerou majetného a vlivného rádži. Pyšná kráska Gamzatti je zvyklá mít cokoliv, co si jen zamane.
Klasický milostný trojúhelník a nerozhodnost hlavního hrdiny předznamenávají blížící se tragédii. Ve chvíli, kdy Solorovi dojde, že jednal v pouhé zaslepenosti a poblouznění smyslů, je už pozdě. Mladík dal přednost lásce fyzické před tou duchovní a Nikia dá vzápětí přednost smrti před životem bez muže, jehož miluje. Zdá se, že Solor ztrácí to nejčistší, nejkrásnější a nejposvátnější pod sluncem, její bezpodmínečnou lásku. Příběh dvou milujících duší, který končí v pozemském světě tragédií, ale pokračuje ve světě duchovním, kde se pár znovu sejde…
GALERIE
autor: Martin Divíšek, zdroj: Národní divadlo Praha
Dramaticky nosný emotivní příběh je v Torresově podání velmi dobře, srozumitelně a s citem vystavěn. Choreograf celý balet zkrátil a inscenaci aktualizoval a posílil tak, aby dle jeho vlastních slov získala na hloubce, věrohodnosti, a aby lépe působila na současného diváka. Jeho zásahy nejsou samoúčelné. Obrazy svižně přecházejí jeden v druhý, hluchá místa v představení zcela absentují a vše graduje až do velkého finále. Po výtvarné stránce je inscenace velkoryse pojatá, scénická výprava je opravdu překrásná (Annukka Pykälainen). Romantické scenérie Himálaje i ornamentální interiér rádžova přepychového paláce vyznění dramatického příběhu vizuálně podtrhují, stejně jako atraktivní, zdobné, orientem inspirované kostýmy (Erika Turunen).
Miho Ogimoto, první sólistka souboru, je jako Nikia skvělá. Její exotická vizáž a křehká tělesná konstituce ji pro roli předurčují. Hlavní postavu dokonale zvládla nejen po technické stránce, dokázala i velmi dobře vykreslit její pocity a emoce. Scéna, v níž Nikií zmítá žal kvůli zradě jejího milovaného, je jedna z nejsilnějších. Nad bolestí rozervaným nitrem té něžné a nesmírně oddané bytosti, která se vznáší na jevišti, v tu chvíli srdce usedá.
La Bayadère: Divoká kombinace kostýmů a tradic (zdroj: ČT24)
Karel Audy jako Solor podal sebevědomý výkon a spolu s Ogimoto tvoří vyvážený pár. Vynikající byla rovněž Alina Nanu v roli Gamzatti. Do své role se zcela vžila. Stoprocentně jí věříte zhýčkanost i zoufalou urputnost, se kterou bojuje o lásku svého vyvoleného. Je připravená jít přes mrtvoly, jen aby získala pozornost muže svých snů. Ani výkony sboru nezůstaly za těmi sólovými nikterak pozadu. Čtyřiadvacet členek dámského corps de ballet předvádí ve slavné scéně Království stínů solidní, sebejistou techniku, čisté linie arabesek a dokonale muzikální soulad. Bravurně odvedené jsou náročné sólové variace třech hlavních stínů i kontrastní, dynamický mužský tanec v závěrečném dějství.
Národní divadlo vsadilo na velký klasický titul a inscenace zevrubně prověřila kvality souboru, pro nějž tato zkouška ohněm dopadla na výbornou. První premiéra letošní sezóny byla velkolepým zážitkem. La Bayadère je v mých očích jedním z nejlepších představení, která balet Národního divadla za poslední dobu přidal do svého repertoáru. Od teď – a doufejme, že na dlouhou dobu – v něm bude mít své nezastupitelné místo.