Státní tajemník Chmelař: Trump tlačí na snížení obchodního deficitu. Vypadá to na nový druh zahraniční politiky

Státní tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař hostem Interview ČT24 (zdroj: ČT24)

Americký prezident Donald Trump nedávno oznámil jednostranné zavedení víz na dovoz ocele a hliníku. „S novým prezidentem přišla nová snaha o snížení obchodního deficitu USA. A vypadá to, že je to v podstatě nový druhý zahraniční politiky,“ uvedl v Interview ČT24 tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař. EU se podle něj nově setkává s jednostranným krokem na zvýšení cel a s argumentací, která nebyla projednána v diplomatických kruzích. „Je určitou výzvou pro EU, jak se k tomu zachová,“ dodal Chmelař v rozhovoru se Zuzanou Tvarůžkovou.

Donald Trump prohlásil, že Evropská unie je jedním z nepřátel Spojených států za to, jak se Evropa chová v obchodním styku. To už tady dlouho nebylo, aby takhle mluvil americký prezident. Platí i tady: nebrat každé Trumpovo vyjádření doslova nebo je nebrat tak citlivě?
Trump ve stejném vystoupení uvedl, že se jedná pouze o konkurenty ze strany EU. Nemyslel tím nepřátele ve smyslu například politickém nebo snad vojenském. Myslel tím opravdu hledisko, jak přistupujeme k obchodní politice. A to bylo v tom stejném výroku. Ale když si z toho vezmeme jen tu jednu větu, tak to vypadá, že je to něco vyhroceného. Trump si myslím – jak na samotném summitu, tak potom při bilaterálních setkáních, které měl např. v Londýně – ukázal, že to takto spíše nemyslí.

Přichází reakce předsedy Evropské rady Donalda Tuska, který odpovídá: Amerika a Evropská unie jsou nejlepší přátelé. Pořád to ještě platí?
Já si myslím, že to ještě pořád platí. Když se podíváte všude jinde na světě, tak nemáme stát – přinejmenším tohoto významu – se kterým by ty vztahy byly tak dobré, ať už obchodní, nebo politické. Ta setkání, která měl například francouzský prezident Macron ve Washingtonu nebo kancléřka Merkelová, ale potvrdily, že jsou tam určité problémy a jsou nové, které se pokoušíme řešit.

S novým prezidentem přišla nová snaha o snížení obchodního deficitu, který mají Spojené státy. A vypadá to, že je to v podstatě nový druhý zahraniční politiky. To je věc, která je opravdu zakořeněná v tom systému od začátku 70. let minulého století – potom, co spadl Brettonwoodský systém. A v podstatě navazuje na 2. světovou válku, takže v tomto smyslu je to změna a jsou tam věci, které je potřeba řešit.

Donald Tusk vyzval Rusko, Čínu a USA, aby „nebořily světový řád“. To jsou také velmi silná slova. Chovají se tak tyto mocnosti?
Těžko říct, jestli použít tak silná slova, jako světový řád. Ale je jasné, že od konce druhé světové války se zde stabilizoval určitý systém na půdorysu institucí, které vznikly právě po válce a vytvořila se určitá rovnováha.

A je pravda, že nějakými silnými gesty je možné tuto rovnováhu narušit. Nemyslím si, že by to byl až tak případ v Evropě, ale například v jihovýchodní Asii jsou určité citlivé konfliktní zóny, nebo zóny sporu, které v této věci mohou působit potíže a mají potenciál tu rovnováhu narušit.

Stojí tím pádem Evropa na nějakém rozhraní, jak se má chovat k takovým velmocem, jako je Čína nebo USA? A může vůbec najít Evropa společné pozice v současné sestavě evropských lídrů?
Myslím si, že nikdo jiný než Evropa to ani dokázat nemůže. Jsou dva směry výroků Donalda Tuska, které jasně ukazují to, co má Evropa dělat. Tím prvním je, že když potřebujete pomoc, tak se máte podívat na konec své vlastní paže. To znamená, že Evropa musí umět některé své věci řešit sama. A druhá věc, že by měla Evropa zůstat sebevědomá a neměla by se nechat znervóznit těmi změnami ve vedení některých států. Otevírat otázky, o kterých jsme si mysleli, že jsou zavřené.

To jsou například které?
Pokud bychom se měli podívat právě na věci obchodního systému, tak jak vznikl po 2. světové válce na základě dohod GATT a potom od roku 1994 WTO, tak tam se opravdu setkáváme s něčím úplně novým. Setkáváme se v podstatě s jednostranným krokem na zvýšení některých cel, s argumentací, která nebyla předjednaná, ani nebyla nějakým jasným způsobem avizovaná. To je věc, která je opravdu nová a je určitou výzvou pro EU, jak se k tomu zachová.

Chmelař: Nejlepší by bylo, kdyby žádný brexit nebyl

Co všechno si musí EU řešit sama? Je evidentní, že například brexit dělá velké problémy i Spojenému království. Jak má podle vás vypadat jeho podoba v nějakém ideálním světě? Jakožto odstrašující příklad pro všechny, kteří by chtěli Unii opustit, nebo jako možný náznak úzké spolupráce?
Tím nejlepším scénářem by bylo, kdyby Velká Británie zůstala v EU, ale vypadá to, že tomu tak opravdu už nebude. Pokud se týká odstrašujícího příkladu, tak jsem si jistý, že žádná členská země ani třeba Evropská komise nechtějí, aby to dospělo do tohoto stavu.

My se snažíme s Velkou Británií vyjednávat tak, aby byl ten vztah co nejužší. Problémem do velké míry je, že ve chvíli, kdy odcházíte z EU, tak ztrácíte vliv na to rozhodování. To bude odstrašující příklad vlastně automaticky, bez ohledu na to, jak konstruktivní bude jedna či druhá strana. Už je to vidět na ekonomice Velké Británie, je to vidět, jak se v Británii chovají firmy.

Mluvčí Theresy Mayové prohlásil, že v žádném případě nelze opakovat referendum o členství v EU. Dává to podle vás smysl, nebo si myslíte, že by mohla politická reprezentace s touhle nabídkou přijít?
To je pozice Velké Británie, která je opakovaná. Premiéra Mayová i další představitelé vlády vylučovali, že by došlo k nějakému druhému rozhodnutí. Rovněž je otázkou, jestli by se to vůbec časově dalo stihnout. Protože do října nebo listopadu musíme vyjednat výstupovou dohodu, tak aby mohl být započat schvalovací proces ve Velké Británii. A tam si ani nemyslím, že je na tohle časový prostor.

Mě zajímá i váš názor: zda by stálo za to, aby se takovéto referendum opakovalo nebo možná odehrálo v nějaké jiné podobě?
Myslím si, že ta otázka velice dobře otevírá všechna možná úskalí podobných referend. Ve chvíli, kdy rozhoduje pár set tisíc lidí – nebo je tím jazýčkem na vahách – tak to jeden měsíc může vyjít takto, druhý zase jinak. A přitom rozhodujeme o osudu té země na desítky, možná i stovky let. Takže to je problém referend jako takových.

Kdybyste si udělala vzorek deseti referend, tak možná šest z nich dopadne jedním způsobem, čtyři dopadnou jinak. Referendu buď musí předcházet opravdu zevrubná debata – musí k tomu být až řekněme civilizační důvody – nebo potom mají být zvoleny jiné způsoby konzultace obyvatelstva.

Redakčně kráceno, kompletní rozhovor ve videu v čele článku nebo v MP3 zde: