Praha/Cottbus – Bezmála čtvrt století chrání severočeské obce před bouráním kvůli rozšiřování uhelných dolů tzv. těžební limity. I když starostové ohrožených obcí věří, že jsou neprolomitelné, na ministerstvu průmyslu se osnují jiné plány. Šéf resortu Jan Mládek se netají tím, že by se mu nejvíce zamlouvala varianta, která počítá se zbouráním asi 170 domů v Horním Jiřetíně. Ač se může zdát plán na prolomení limitů jako relikt minulého režimu, Česko by tím nijak nepřekročilo meze toho, co je v dnešní Evropě obvyklé.
Zbourat Jiřetín? Inspirace přichází z Německa
Zatímco v Česku se kvůli uhlí bouraly domy naposledy v roce 1991, ve východním Německu převrat stopku pro těžební stroje neznamenal. Od devadesátých let musely v Braniborsku ustoupit těžbě desítky vesnic. Oproti časům NDR je rozdíl jen v tom, že občané mohou proti plánům na těžbu svobodně protestovat. Ani demonstrace a soudní spory však nedokázaly těžební korporace zastavit. Německo totiž hladoví po uhlí a tuhle potřebu jen přiostřil plán uzavřít zdejší jaderné elektrárny do roku 2020. Kvůli němu hrozí, že doly pohltí ještě další domy.
Proti vůli občanů, žádné referendum
Zatím poslední německou vesnicí, která padla za oběť těžbě uhlí, byla v roce 2007 Lakoma. Nezachránilo ji ani to, že okolní příroda byla pod ochranou programu Natura 2000. Německo tuto chráněnou oblast s Evropskou unií „vyměnilo“ za proekologická opatření provedená jinde. To se ovšem neobešlo bez mediální přestřelky. Poté co v roce 2006 opustili Lakomu poslední z jejích 150 obyvatel, obsadili obec ekologové. U definitivního vyklizení vsi tak nakonec v září 2007 asistovala policie. O marném boji proti těžbě vznikl dokumentární film, který popisuje politické hry o budoucnost Lakomy i násilné vyklizení obce.
Za nejvýraznější symbol boje proti těžbě uhlí v Lužické pánvi bývá ale považována jiná německá vesnice - Horno. Ačkoliv plán na její zbourání se zrodil už koncem 70. let, obec vzdorovala až do roku 2005. V 90. letech, kdy návrat k demokracii otevřel ve východním Německu diskusi o těžbě uhlí, se dokonce zdálo, že by Horno mohlo likvidaci uniknout. Za záchranu obce bojovali nejen starousedlíci. Ačkoliv vesnice měla 350 obyvatel, na demonstraci v únoru 1990 přišlo na 3 tisíce lidí.
Konec nadějím udělala braniborská vláda v červenci 1997, když přijala tzv. hnědouhelný zákon. Ten umožnil likvidaci vesnice i proti vůli jejích obyvatel. Žádné referendum, po němž se volá v případě prolomení českých těžebních limitů, se v Německu nekonalo. Šlo o pravý opak. Braniborská vláda vyslala jasný vzkaz, že zájmy hrstky obyvatel Horna jsou v jejích očích nicotné v porovnání s těžbou a na ni navázaným energetickým průmyslem, který dává v regionu práci zhruba 15 tisícům lidí.
Od soudu k soudu
Ve snaze o záchranu své obce napadli obyvatelé Horna sporný zákon dokonce u ústavního soudu. Argumentovali tím, že Horno je tradiční vesnicí lužických Srbů, a ústava jí tak garantuje ochranu. Avšak neuspěli. Soudci konstatovali, že zákon, který likvidaci obce umožnil, není v rozporu s ústavním pořádkem. „Ochrana lužických Srbů je cílem státu, ale žádné soudně vymahatelné základní právo,“ zdůvodnil rozsudek z roku 1998 soudce Peter Macke.
Bourání německé vesnice Horno
Když neuspěli doma, obrátili se obyvatelé Horna na Evropský soud pro lidská práva. Ani ten jim nedal za pravdu. V červnu roku 2000 žalobu zamítl s tím, že likvidace vesnice představuje obhajitelný zásah do soukromého života. Většina obyvatel Horna poté snahy o záchranu vesnice vzdala a postupně se přestěhovala do nedalekého Forstu, na jehož okraji vyrostla obec Nové Horno.
Ani to ale neznamenalo v příběhu obětované vesnice definitivní tečku. Přes verdikty napříč všemi soudními instancemi se hrstka starousedlíků dál odmítala vzdát. Poslední obyvatelé – manželé Domainovi - opustili vesnici až v roce 2005. Na vyrovnání kývli těžařům až poté, když už měli důl takřka za dveřmi. Koncern Vattenfall jim za jejich dům a zahradu zaplatil 400 tisíc eur, tedy více než dvakrát tolik, než nabízel původně.
V Česku byla zatím poslední obcí zbouranou kvůli uhlí vesnice Libkovice v okrese Most. Padla v roce 1991. Smutným paradoxem je, že na místě zbourané obce se nikdy nezačalo těžit. Zjistilo se totiž, že těžba by tam byla nerentabilní!
Pohnout městem může být úlevné
Německo přitom není jedinou zemí, kde uhlí hýbe osudy lidí. Například ve Švédsku se kvůli těžbě stěhuje dvacetitisícové město Kiruna. Plán na přestěhování více než 3 tisíc domů a bytů a stovek tisíc metrů čtverečních kancelářských ploch, škol i nemocnic oznámila státem vlastněná těžební společnost v roce 2004. S přípravami přesunu, který potrvá dvě dekády, se naostro začalo o tři roky později.
Pro místní to znamená vysvobození z patnáctileté nejistoty. Tak dlouho se totiž nad osudem města ležícího takřka u polárního kruhu, vznášel otazník. „Každý věděl, že Kiruna může být jednou přestěhována, každý viděl, jak se doly projídají k městu. Otázkou bylo jen kdy,“ připomíná sociální antropoložka Viktora Walldinová. Obyvatele města to podle ní pralyzovalo. Nebyli schopní dělat důležitá životní rozhodnutí – koupit si dům, začít podnikat, pořídit si děti.
"Teď konečně pro mnoho lidí, kteří léta žili jako ve stázi, nastal čas, aby se probudili a řekli si: 'Už se to konečně děje, budu schopný investovat a dělat si plány na zbytek svého života'," popsala Walldinová změnu, kterou definitivní odklepnutí záměru přineslo do životů místních.
S prázdnou do nového života lidé z Kiruny neodejdou. Státní těžařská společnost, jejíž důl to všechno způsobil, oznámila, že staré domy a byty od lidí vykoupí za tržní cenu s bonusem „bolestného“ 25 % navíc. Následně jim bude prodávat nemovitosti v novém městě. Jedna otázka ale zůstává bez odpovědi: Jak chce firma zjišťovat tržní cenu domů ve městě, které prakticky přestává existovat.
Vizualizace nového centra Kiruny
Odpustky pro Jiřetínské
Za vzor si švédskou a německou praxi vzalo při přípravě plánů na možné prolomení těžebních limitů i české Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). A také těžaři hledají inspiraci v zahraničí. I když finální rozhodnutí o prolomení limitů zatím nepadlo, už mají plán na odškodnění. „Dle našich informací má těžební společnost připraveny velmi vstřícné nabídky pro fyzické i právnické osoby potenciálně dotčené těžbou inspirované zkušenostmi a postupy zejména ze sousedního Německa,“ řekl portálu ČT24 zástupce MPO Miroslav Kynčl.
Detaily plánů nicméně ani jedna ze stran zatím nechce zveřejnit. „Konkrétní nabídka záleží na čase, variantě a formě pokračování těžby. V současné době nechceme zatěžovat rozhodování vlády a nechceme, aby byl tlak na občany,“ sdělila Gabriela Sáričková Benešová, mluvčí Severní energetické. Právě této společnosti patří důl ČSA, který by v budoucnu mohl pohltit Horní Jiřetín.
Ačkoliv jsou plány na zbourání města už na stole, Jiřetínští odmítají uvěřit, že by politici porušili čtvrt století starý slib a nechali město napospas těžařům. Horní Jiřetín proto zatím čile vzkvétá. Vyrostla tu nová vilová čtvrť, finišuje dlouhodobá rekonstrukce kostela. Do města proudí státní i evropské dotace.
GALERIE
Za posledních dvacet let se v Horním Jiřetíně postavilo cca 100 nových domů, což je více než 10 procent z celkové zástavby obce. autor: Miloš Žihla, zdroj: ČT24
Nekompromisně se k plánům na prolomení limitů staví i nové vedení sousedního Litvínova. Tomu sice bourání zatím nehrozí, avšak kdyby Jiřetín padl, přiblížila by se k Litvínovu těžba místy i na méně než půl kilometru. Zatímco ještě v roce 2010 byla tamní radnice ochotná toto „nepohodlí“ vyměnit za miliardové dotace pro město a jeho občany, dnes to zcela odmítá. „My Litvínov neprodáme! Jakékoliv přiblížení těžby za současné limity by velmi výrazně ohrozilo rozvoj města. Tady se těžilo desítky let a tomuto regionu to nikdy nic dobrého nepřineslo. Lidé tady vždycky trpěli těžbou, je to region s největší úmrtností, s největšími sociálními problémy. Není důvod, proč bychom v tom měli pokračovat dál,“ zdůraznil v rozhovoru pro portál ČT24 místostarosta Litvínova Milan Štovíček.
Vláda však bude muset při rozhodování o limitech zvážit i další okolnosti. Na druhé misce vah budou ležet stejně jako v Německu nebo ve Švédsku osudy tisíců lidí zaměstnaných nejen v dolech, ale i v navazujících odvětvích, a také zajištění tepla pro statisíce domácností. Uhlí totiž stále patří k hlavním zdrojům tepla v Česku a závislost na alternativním plynu z Ruska se ve světle událostí posledních let zdá stále více riziková. Ministr průmyslu v tom má jasno: zachování limitů považuje za těchto okolností za nerozumné. Jak to vidí kabinet jako celek, se ukáže během jara.