Brno - Ústavní soud dnes částečně vyhověl návrhu Nejvyššího správního soudu (NSS) na vyslovení protiústavnosti části zákona o správě daní a poplatků. Z napadeného ustanovení, které tvoří tři věty, uznal jako protiústavní poslední díl, která se týká taxativního vymezení možností, za jakých se může ručitel odvolat proti výzvě k úhradě daňového nedoplatku za dlužníka. Obecné soudy tak tuto část ustanovení nesmějí nadále aplikovat. Návrh se týkal znění zákona před jeho novelou z roku 2006, podle kterého se posuzují starší případy.
Část zákona o správě daní je protiústavní
Podle sporné části zákona jsou ručitelé na základě výzvy správce daně povinni zaplatit daňový nedoplatek. Proti výzvě se mohou odvolat, v odůvodnění ale mohou namítat pouze předem definované skutečnosti: že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Podle rozhodnutí Ústavního soudu je takový předpis v rozporu s listinou základních práv a svobod, která každému zaručuje právo na odvolání. Odporuje také judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
NSS ve svém návrhu poukazoval především na nerovné postavení jednotlivých účastníků řízení, které zákon rozděluje do tří skupin - pracovníci správce daně, daňové subjekty a třetí osoby, mezi než patří právě ručitelé. Zatímco práva a povinnosti prvních dvou zákon vymezuje, u třetích osob, které často do řízení vstupují až v konečné fázi, kdy je o daňové povinnosti již pravomocně rozhodnuto, nejsou blíže upravena. Nerovnost mezi právy jednotlivých subjektů daňové povinnosti, tedy mezi dlužníky a jejich ručiteli nyní potvrdil také Ústavní soud.
NSS se část zákona o správě daní a poplatků pokoušel zrušit už v roce 2004. Ústavní soud ale po dvou letech řízení zastavil, neboť v té době již platila novela zákona, která institut ručení upravila odlišným způsobem. Podle NSS šlo ale o neefektivní a nesystémové rozhodnutí, protože u případů, které se odehrály ještě před novelizací zákona, jsou obecné soudy povinny používat předpisy platné v té době.