Praha - Investice do nových energetických technologií, které sníží riziko klimatických změn a zároveň zajistí další hospodářský rozvoj světa, budou muset být mnohem vyšší, než se dosud předpokládalo. Představy klimatického panelu OSN o levném zavádění bezemisních technologií jsou "nebezpečně" optimistické a zřejmě i hluboce chybné, upozornila skupina vědců v široce diskutovaném článku v prestižním vědeckém časopise Nature. Pro politiku vůči změnám klimatu to podle autorů i dalších expertů jako například známého ekonoma Jeffreho Sachse znamená, že by se místo nuceného omezováni emisí měla zaměřit na přímou podporu technologických inovací.
Vědci: Svět kvůli klimatu potřebuje velké investice do energetiky
Roger Pielke Jr. z Centra pro vědu a technologii Coloradské univerzity, klimatolog Tom Wigley a kanadský ekonom Christopher Green ve svém článku zpochybnili zásadní předpoklady, na nichž Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) staví tvrzení, že náhrada fosilních paliv novými technologiemi bude relativně levná a bezbolestná. Podle nich to je jen iluze, kterou reálný vývoj ve světě vyvrací.
Podle předpokladů IPCC se valná většina emisí skleníkových plynů, přispívajících podle vědců k oteplování planety, bude v tomto století snižovat bez nutnosti vládních zásahů a spontánním vývojem, tj. snižováním energetické a uhlíkové náročnosti (spotřeby energie respektive emisí uhlíku na jednotku produkce). IPCC se přitom domnívá, že stabilizace skleníkových plynů se dá dosáhnout již s dnešními technologiemi; to mu také umožňuje tvrdit, že snižování emisí bude vlastně levné a bude stát jen desetiny světového HDP ročně.
Vědci v Nature ovšem upozornili, že předpoklad spontánního snížení emisí na bezpečnou úroveň o dvě třetiny i více možná platí pro vyspělé země; rozhodně však neplatí pro svět, v němž budou hlavní roli hrát rozvojové mocnosti jako Čína a Indie. Prognózy IPCC ohledně „dekarbonizace“ ekonomiky nevycházejí kvůli silné industrializaci obou zemí již ani pro období 2000-2010. Energetická i uhlíková náročnost ve světě v letech 2000-2005 proti všem předpokladům neklesla, nýbrž vzrostla.
„IPCC závažně podcenil rozsah technologické výzvy spojené se stabilizací koncentrací skleníkových plynů,“ uvádějí vědci. Emise oxidu uhličitého v Číně vzrostou v tomto desetiletí mnohem rychleji, než čekají emisní scénáře IPCC. „Vzhledem k této dramatické změně v globální ekonomice je pravděpodobné, že to je teprve začátek prudkého nárůstu světové spotřeby energie,“ uvádějí. To bude znamenat prudký nárůst uhlíkových emisí, což může ukončit jen rozsáhlá transformace globálního energetického systému. Pielke pro New York Times zdůraznil, že především je nutné si přiznat, že svět bude v budoucnu potřebovat energie mnohem více.
Mezinárodní agentura pro energii (IEA) předpovídá, že do roku 2030 světová poptávka vzroste o 60 procent. IEA navíc odhaduje, že přístup k dostatku energie nyní postrádají asi dvě miliardy lidí, pro něž tak není jiné cesty než růst spotřeby. Správná otázka pro politiky proto není „jak snižovat emise“, nýbrž „jak zajistit dostatečné množství energie tak, aby to nevedlo k hromadění uhlíku v atmosféře“, říká Pielke.
„IPCC hraje riskantní hru, jestliže předpokládá, že spontánní pokroky v technologických inovacích zařídí většinu budoucího omezování emisí,“ píšou autoři; nastolují tak otázku, zda by klimatická politika neměla přejít od plánů snižování emisí k přímému motivování inovací. I velmi rozsáhlá podpora výzkumu a vývoje by totiž byla podle expertů mnohem levnější a přitom mnohem účinnější než nucené omezování emisí; vedla by totiž k výraznému urychlení procesu, v němž získají alternativní technologie schopnost konkurovat tradičním zdrojům.
S podobným názorem vystoupil i známý americký ekonom Jeffrey Sachs. Podle něj je pro řešení klimatických změn zásadní právě technologická politika, protože „současné technologie nezvládnou ani snižování emisí oxidu uhličitého ani rozvoj globální ekonomiky“. Klíčem k úspěchu nejsou úspory nebo pouhé zvyšování efektivnosti, ale nové technologie, říká Sachs; připomíná přitom řadu problémů, které ještě musí vyřešit solární energie nebo technologie ukládaní uhlíku z elektráren.
Kjótský protokol a další podobné iniciativy předpokládají, že emisní kvóty nebo stanovení ceny uhlíku povedou k zavádění nových technologií a k inovacím, což ale experti zpochybňují. Podle nich jsou tyto programy při své vysoké nákladnosti velmi neúčinné, protože dosáhnou jen nepodstatného omezení emisí a k novým technologiím svět nedovedou. K žádoucí globální transformaci energetiky podle expertů nevede ani praxe subvencování současných alternativních technologií, které zatím zdaleka nejsou cenově schopny konkurovat tradiční energetice. Tento přístup vede k čistým ekonomickým ztrátám a jeho výsledkem může navíc být zmrazení vývoje alternativních technologií na současné neefektivní úrovni.
Většina nynějších politických iniciativ v čele s Kjótským protokolem a ambiciózním plánem EU snížit emise o do roku 2020 o 20 procent, je založena na omezování emisí, nikoli podpoře investic do nových technologií. Výjimkou je aliance, kterou založily USA se zeměmi Asie a Tichomoří a jejímž cílem je kooperace při podpoře a rozšiřování nových technologií. Podle kritiků jako Jeffreho Sachse, však tato iniciativa není dostatečně podpořena penězi.
Fakta ukazují, že investice do výzkumu a vývoje energetických technologií ve vyspělém světě v posledních desetiletích prudce klesly a uzavření Kjótského protokolu před deseti lety je nijak neoživilo. Podle údajů IEA dosáhly reálné investice do výzkumu a vývoje energetické efektivnosti a obnovitelných zdrojů dlouhodobého maxima na přelomu 70. a 80 let a poté se prudce propadly; v posledních letech investice do obnovitelných zdrojů jako procento HDP stagnovaly a investice do široce propagovaných energetických úspor dokonce dále klesly.