Snad mi čtenáři odpustí didaktický tón, jímž musím začít, abychom se dostali ke kořenům současné americké finanční krize. Srdcem každé ekonomiky je přeměňování úspor na investice. Mechanismy, které tuto přeměnu obstarávají, jsou dva. Ten první probíhá v bankách tak, že domácnosti a podniky do nich ukládají své úspory a banky je půjčují těm, kteří je potřebují pro uskutečnění svých investičních plánů. Ten druhý probíhá mimo banky na kapitálovém trhu tak, že ti, kteří potřebují cizí úspory, aby mohli uskutečnit své investiční plány, emitují cenné papíry, dluhopisy nebo akcie, aby si je koupili ti, kteří úspory mají, ale nechtějí je ukládat do bank.
Za americkou finanční krizí je gigantický morální hazard
Jednotlivé vyspělé země se vzájemně liší poměrem těchto dvou mechanismů. Kontinentální Evropa při alokaci úspor tradičně spoléhá daleko více na bankovní systém. Anglosaský svět, zejména USA, zase na kapitálový trh. Dominantní úloha evropského bankovního systému se projevuje samozřejmě tím, že jím projde 70 - 80 % úspor a zbytek do stovky kapitálovým trhem. Podstatné je ale to, že vědomí rozhodující váhy bankovního systému vede země evropského kontinentu k mimořádné, až úzkostlivé péči o jeho řádné a bezpečné fungování. Analogickou přísností vůči kapitálovému trhu zase proslula US SEC, americká komise pro cenné papíry a burzy.
Klíčově důležitou charakteristikou banky je, že půjčuje a investuje kromě peněz majitelů banky i peníze, které si do ní někdo uložil. Obojí peníze ale tvoří kapitál banky, obojí jsou součástí jedné bankovní bilance. V tom je skryta obrovská síla bank působící jako páka, protože rozsah jejich schopnosti poskytovat úvěr nebo vůbec investovat daleko a daleko přesahuje meze dané velikostí vlastního kapitálu. Ovšem je v tom také skryto riziko, že ztráty ze špatně poskytnutých úvěrů nebo špatně investovaných svěřených peněz dopadnou nejen na hlavu majitelů banky, ale i na hlavu nevinných a nic netušících deponentů. S trochou sarkasmu bychom mohli říci, že když je schopen ztráty ze špatně poskytnutých úvěrů nebo obecněji ze špatně investovaných peněz pokrýt vlastní kapitál banky, pak dobře jim tak - majitelům nebo akcionářům, mizerně pracovali, tak ať trpí.
Začne to však být vážné, když vlastní kapitál banky na ztráty už nestačí a banka přestane být schopna vyplatit deponentům jejich vklady, když o to požádají. Takové bance nezbývá, než vyhlásit bankrot nebo doufat, že jí někdo, nejčastěji vláda, kapitál doplní. Vlády nebo centrální banky to obvykle udělají, mají strach, že by se úpadky začaly řetězit a šířit po celé ekonomice, že poroste nezaměstnanost a voliči jim to pak spočítají. Banky o tomto strachu vlády zase velmi dobře vědí a začnou být při poskytování úvěrů a investování peněz deponentů ještě drzejší a ještě méně odpovědné. V učebnicích ekonomie se takovéto chování označuje slovy morální hazard. Kvete všude tam, kde se lze spolehnout na to, že důsledky vlastního neodpovědného jednání bude možné převalit na někoho jiného.
Za současnou americkou finanční krizí je obří, gigantický morální hazard. Pro americké bankovnictví je ale dobré, že jak americká vláda, tak centrální banka odmítly zachránit banku Lehman Brothers. Jako sůl potřebovala lekci, že za bezohlednou nenasytnost přijde trest. Vláda a centrální banka však už neměly sílu a odvahu postupovat stejně principiálně vůči pojišťovně AIG. To má ale i svoje rozumné vysvětlení, protože AIG není příčinou finanční krize, nýbrž její obětí. Nenasytné banky poskytovaly hypotéční úvěry hlava nehlava, jen aby vydělaly na poplatcích. Pojišťovat takovéto úvěry je předem ztracená věc.
Evropské banky mají povinnost, kterou vynucují ve všech zemích orgány bankovního dozoru, aby podíl vlastního kapitálu v bilanci banky činil alespoň 8 %. Americká banka Lehman Brothers měla vlastního kapitálu jen 5 % a Merill Lynch dokonce jen 3 %. To je jedna polovina zakopaného psa, která sama o sobě plně stačí na vyvolání krize. Ta druhá je, že v USA nemají to, co je součástí evropské bankovní regulace, totiž kritéria klasifikace úvěrů podle stupně jejich rizikovosti. Byla vypracována basilejskou Bankou pro mezinárodní vypořádání a jsou známá jako Basel I, resp. novější Basel II. Ničemu takovému americké banky nepodléhají. Podle kritérií Basel II jsou evropské banky povinny své poskytnuté úvěry soustavně klasifikovat a upravit pak podle toho své rezervy. Na to, aby se to vskutku dělo, opět přísně dohlíží orgány bankovního dohledu. Máš hodně mizerně poskytnutých úvěrů, které se ti sotva vrátí? Hleď příslušně zvýšit svůj vlastní kapitál, nebo přijdeš o licenci.
Charakteristické pro americký bankovní systém je, že když se nemůže spolehnout na pravidla obezřetnosti, jejichž dodržování by někdo vynucoval, trh si pomůže sám a přijde s nejrůznějšími produkty, které úvěrová rizika bank pojišťují. Jedna banka si například může od jiné, zpravidla nějaké velmi silné, koupit tzv. CDS (credit default swap), tj.právo vyměnit v dohodnutém poměru úvěr, když se později ukáže jako nenávratný, za náhradu, kterou silná banka slíbila v takovém případě poskytnout právě prodejem CDS. „Drobným“ problémem tohoto způsobu pojištění úvěrů je, že silná banka, která se živí prodejem CDS, se sama nesmí dostat do platební neschopnosti. Bance Lehman Brothers se to však stalo. Za CDS, které v obrovských kvantech rozprodala, už nikomu nic nezaplatí, nemá z čeho. A nikdo ani není schopen zjistit, kolik takových CDS po světě běhá, je to totiž cenný papír, který neprochází žádným vypořádacím střediskem. Výsledná systémová nejistota paradoxně prohlubuje krizi, kterou měly CDS oddálit.
Americká finanční krize má řadu obětí po celém světě. Ke cti evropských a českých bank je třeba říci, že dokázaly být tradičně obezřetné.