Praha – Pád komunistického režimu nepřinesl jen změny v politické oblasti, odstartoval především období ekonomické transformace. Důležitým předpokladem pro nastartování tržní ekonomiky v bývalých socialistických zemích bylo převedení státního majetku, který například v Československu tvořil drtivou většinu veškerého majetku, do soukromých rukou. Jenže jak to udělat, když lidé neměli k dispozici prakticky žádný kapitál? Tak se zrodila myšlenka kuponové privatizace, která měla udělat z každého Čecha akcionáře. Odstartovala 1. října 1991 prodejem kuponových knížek a známek.
Kuponová privatizace: Experiment, který měl udělat z každého Čecha akcionáře
V Československu se privatizovalo hned na několik způsobů. Část státního majetku byla vrácena v restituci původním majitelům nebo jejich dědicům. V rámci tzv. malé privatizace se dražily menší provozovny a obchody, velké společnosti pak byly zařazeny do tzv. velké privatizace. A kuponová privatizace byla jednou z metod velké privatizace. Odstartovala v roce 1991, probíhala ve dvou vlnách a celý proces skončil završením druhé vlny 3. prosince 1994.
Tomáš Ježek, jeden z duchovních otců kuponové privatizace
„Myšlenka kuponové privatizace vznikla těsně po listopadu. Zjistili jsme, že tu je zásadní, strategický fakt, a to jestli je dostatek kapitálu oproti stoprocentně státnímu majetku. Když lidé nemají peníze (kapitál), musí se najít nějaký způsob, jak majetek rozdat, protože prodávat se nedá. Od toho se pak rozvinula myšlenka kuponové privatizace.“
Nezbytnou pomůckou kuponové privatizace byla kuponová knížka. Tu si mohl každý občan Československa starší 18 let pořídit za 1 035 korun. Knížka obsahovala deset kuponů po 100 bodech, pomocí kterých mohl jejich držitel uplatnit poptávku po vybraných akciích v kurzu stanoveném pro příslušné kolo. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalšího kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, akcie příslušné společnosti postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií, které se neudaly ani v posledním kole, zůstal Fondu národního majetku.
Kuponová privatizace měla dvě vlny, které se uskutečnily v letech 1992 až 1994. Každá vlna měla několik již zmíněných kol – první vlna pět, druhá vlna šest. Kromě toho měla každá vlna ještě tzv. předkolo, ve kterém mohli lidé svěřit své investiční body některému z privatizačních fondů.
Kuponovka svůj cíl splnila
Cíl, který kuponové privatizaci její otcové vytyčili, tedy rozdělit socialistický státní majetek mezi občany, kuponová privatizace beze zbytku splnila. Celkově se v obou vlnách zprivatizoval majetek v hodnotě více než 360 miliard korun. První vlny se zúčastnilo téměř 6 milionů občanů a přes 260 privatizačních fondů. Do druhé vlny se pak zapojilo přes 6 milionů občanů a 353 fondů.
Kuponová privatizace
Podle statistik získal jeden občan během kuponové privatizace majetek v průměrné hodnotě více než 30 tisíc korun. Jenže jak už to bývá, průměr bývá zkreslený. Někdo na privatizaci nevydělal nic, zisky jiných šly do statisíců. Legendárním podnikem se z tohoto pohledu staly Elektrárny Opatovice. Kdo do nich vložil veškeré své body, v roce 1993 inkasoval 502 500 korun. Celkově po sobě kuponová privatizace zanechala kolem sedmi milionů akcionářů. Většina z nich už ale dnes cenné papíry nemá, prodala je, nebo o ně přišla.
Zeman: Kuponová privatizace = podvod století
Na kuponovou privatizaci se ovšem snáší i nemalá kritika. Velká většina občanů (v první vlně přes 70 procent) raději nespoléhala na svůj úsudek a chabé znalosti ekonomie a raději svěřila své investiční body nejrůznějším investičním a privatizačním fondů. Ty pak investovaly svěřené kupony. Jenže ne všechny fondy podnikaly seriózně, na důvěře lidí v odborníky parazitovala celá řada podnikavců. Jedním z nich byl i Viktor Kožený a jeho Harvardské investiční fondy.
Viktor Kožený na archivním snímku
Harvardské fondy lákaly na jméno renomované univerzity, se kterou však neměly nic společného. A pak také investorům slibovaly desetinásobné zisky, řečeno jednoduše, že jim bude hodnota jejich kuponových knížek desetinásobně přeplacena. Díky masivní mediální kampani dostala skupina pod kontrolu majetek v účetní hodnotě minimálně 60 miliard korun a v roce 1994 kontrolovala asi 50 nejlukrativnějších českých podniků. V témže roce začínají peníze z Harvardských fondů mizet do kyperských společností, které je následně předprodávaly společnosti Daventree.
K hlavním kritikům kuponové privatizace, kteří poukazují především na případy tunelování, patří bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman. Ten kuponovou privatizaci označil za podvod století.
Tomáš Ježek
„Kuponová privatizace v užším slova smyslu jako distribuce akcií občanům dopadla téměř bezchybně. Byl to počítačový projekt pro 8 milionů lidí. Problémy nastaly po kuponovém období, které bylo bohužel nedostatečně regulováno, byl tam nedostatečný dohled. Takže tam řádili všichni ti vejlupci, které si pamatujeme. Tato skvrna mě osobně mrzí a je to moje noční můra. Navíc v historii asi zůstane.“
Kuponová privatizace zrodila i nejbohatšího Čecha
Jak říká Tomáš Ježek, kuponová privatizace neměla jen stinné stránky, řada investičních fondů, zejména těch bankovních, se chovala ke svým klientům seriózně. A vedlejším produktem pozitivnějších aspektů privatizace bylo i zrození nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Ten v roce 1991 se svými společníky založil Správu prvního privatizačního fondu, která se později stala přímou předchůdkyní jeho současné skupiny PPF. Správě se díky silné mediální kampani podařilo v prvním předkole kuponové privatizace získat 1,4 procenta všech investičních bodů. V předkole druhé vlny pak svůj podíl Kellnerova společnost vylepšila na 2,1 procenta, což ji katapultovalo do první desítky správcovských společností.
Díky získaným investičním bodům ovládl Kellner asi 200 firem v celkové hodnotě zhruba 5 miliard korun. Po skončení privatizace se fond přeměnil na několik otevřených podílových fondů a společnost PPF se stala manažerskou společností, která ovládala mnoho různých firem.