Rok „rozhořčení“ končí. Čeho dosáhly demonstrace proti škrtům?

Praha - Rok 2011 byl rokem hledání cesty z krize. Byl to rok plný střetů a tápání. Vrcholní představitelé politické scény se účastnili četných summitů a schůzek, ze kterých se neustále ozývalo, že musíme škrtat, škrtat a škrtat. Mnozí ale tento názor nesdílí. Rok 2011 tak provázely v Evropě i v USA četné demonstrace a sociální bouře, protestující proti krizi zaviněné finančním sektorem, proti úsporám na straně jedné a proti korupci a plýtvání veřejnými prostředky na straně druhé. Největší demonstrace zažilo Řecko, v patách mu stála Itálie, Španělsko a USA. Stávky se nevyhnuly ani Belgii, Maďarsku, Česku, Anglii či Islandu.

V Řecku jde do tuhého

První generální stávky se Řekové dočkali už v únoru a nepokoje pokračovaly v průběhu celého roku. Zavřené školy, obchody, úřady a personál v nemocnicích omezen na nejnutnější minimum – tak vypadalo mnoho aténských dní. Protesty se neobešly bez střetů demonstrantů s policií, které si vyžádaly několik desítek zraněných a dokonce čtyři mrtvé. Stávkujícím vadí, že úsporná opatření dopadají zejména na chudé, a ostře radí vládě, aby si pro peníze zašla také k bohatým.

Pod tlakem nepokojů na podzim odstoupil premiér Jorgos Papandreu. Rovněž pod tlakem, ovšem tentokrát ze strany EU a MMF, na jejichž penězích se stalo bankrotující Řecko závislé, do čela nastoupil Lukas Papadimos, bývalý viceprezident Evropské centrální banky. Ten se rozhodl, navzdory původně plánovanému referendu, ve škrtech pokračovat. Řekové pak během roku uspořádali mnoho dalších několikadenních generálních stávek, kdy nevycházel tisk, nejezdila doprava, nefungovala letiště a v ulicích vládly nepokoje.

Sbohem Silvio

Personální rošádu si vynutila také situace v Itálii. Nebyly to sexuální skandály, korupce ani autoritativní manýry, co zlomilo vaz téměř nesmrtelnému premiérovi Silviu Berlusconimu. Byly to mocné, pro mnohé imaginární, finanční trhy, které rizikovou přirážku italských dluhopisů dotlačily k hranici, při níž se Řecko či Irsko kácely k zemi. Italové proti Berlusconimu stávkovali spíše už ze sportu. Ovšem poté, co jej osmého listopadu vystřídal bývalý eurokomisař Mario Monti, přesvědčený Evropan a ekonomický technokrat, začaly Itálii soužit generální stávky, při nichž nastal i pro stávkami otřelé Italy opravdový chaos.

Nová italská vláda si vytyčila cíl dosáhnout do roku 2013 vyrovnaného rozpočtu. Monti se proto rozhodl pro nepopulární znovuzavedení daně z nemovitosti nebo pro zvyšování věku pro odchod do důchodu. Změny se týkají i pracovního trhu. Italské odbory tvrdí, že účet za reformy zaplatí především „zaměstnanci a důchodci“ a navrhují vládě, aby se více soustředila například na zlepšení výběru daní nebo na boj s úniky daní. Zatím ovšem marně.

Portugalsko zažilo největší stávku v historii, škrtá jako o závod

Stávky a demonstrace se nevyhnuly ani Portugalsku, které čekají největší škrty za posledních padesát let. Během tří let hodlá vláda zmrazit mzdy státních zaměstnanců a snižovat jejich počet o dvě procenta ročně. Na minimum se omezí i daňové úlevy. Naopak bude zavedena tzv. solidární daň pro jednotlivce a firmy, kteří ročně překročí příjmy 150 tisíc (asi 3,9 milionu korun), respektive 1,5 milionu eur (zhruba 39 milionů korun). Ani v Portugalsku se škrty neobešly bez padání hlav. V březnu podal demisi předseda portugalské vlády José Sócrates poté, co se mu nepovedlo prosadit jeho původně navržená úsporná opatření.

Wall Street a ti druzí

Za oceánem se nejvíce proslavilo hnutí "Okupujte Wall Street." Nespokojení lidé postavili od 17. září přímo pod okny bankéřů stanové ležení a dennodenně demonstrují proti společenské a ekonomické nerovnosti, hamižnosti korporací a vlivu firem a lobbistů na vládu. Chtějí dohnat k zodpovědnosti ty, kteří ekonomickou krizi skutečně způsobili. Mezi protestujícími se objevili Naomi Klein, Slavoj Žižek, Tom Morello či Michael Moore. K tomuto mediálně nejznámějšímu hnutí se v průběhu roku přidávala další, napříč celými Spojenými státy.

Stávkují i jindy klidní Belgičané

„Belgie se stala daňovým rájem pro nejbohatší a daňovým peklem pro ty, kteří vstávají brzy ráno,“ prohlásila odborová šéfka Anne Delemenneová. Belgie potřebuje v příštím roce ušetřit přes 11 miliard eur, aby její rozpočtový deficit zůstal pod třemi procenty HDP - tedy požadovaným unijním limitem. I Belgie se proto rozhodla jít cestou plošných škrtů, proti kterým se vzbouřila řada obyvatel.

Arabské jaro, evropské léto, nebo celý rok?

Protesty v západním světě není dobré brát na lehkou váhu. Hluboce zakořeněná nespokojenost se zdá být legitimní. Mladí lidé budou zřejmě platit vyšší daně, budou je čekat nižší důchody a budou pracovat déle než jejich rodiče. Nemovitosti jsou drahé, úvěry se shání těžko a pracovních příležitostí ubývá. V USA je téměř 18 procent mladých lidí bez práce. V EU činí nezaměstnanost mladých v průměru 21 procent, ve Španělsku závratných 46 procent. Lidem středního věku klesají příjmy a seniorům užírá jejich penzi inflace. Lidé dostávají pocit, že systém selhal.

„Břemeno snižování deficitu mají nést miliony státních zaměstnanců s průměrnými a nízkými platy, kteří krach nezpůsobili,“ komentoval situaci šéf Odborového kongresu v Londýně Brendan Barber. „Lidé, kteří skutečně způsobili krach ve finančním sektoru, opět dostávají vysoké odměny. To je vrchol nespravedlnosti,“ prohlásil Barber při červnové demonstraci v britské metropoli.

Pokud chybí peníze, musíme víc vydělávat. Šetření nemá dlouhodobě smysl

Vlády hledají možnosti, kde ušetřit. Selský rozum napoví, že pokud máme málo peněz, musíme buď více šetřit, nebo více vydělávat. Vlády se kloní k utahování opasků a k šetření na místech, kde je to nejjednodušší, ovšem ne vždy šťastné. Domluvit se na regulaci finančních trhů, zamezit korupci a pochybným veřejným zakázkám a efektivně vybírat daně, dá přeci jen mnohem více práce, než plošně škrtnout platy učitelům, lékařům či vědcům.

„Jsme tady pro podporu veřejného vzdělávání. Pokud Esperanza Aguirre nechápe, že investice do vzdělávání je investice pro lidi, tak Španělsko nemá co dělat v Evropě,“ prohlásila při zářijové madridské demonstraci Caridad Baenová, prezidentka asociace jazykových učitelů. I Španělsko se totiž pustilo do zavádění úsporných opatření plnou parou, protože se chce vyhnout řeckému osudu. Vláda škrtá celkem v 17 oblastech včetně školství, což vyvolává u demonstrujících otázky, kam chce vlastně země směřovat.

Jaká bude budoucnost?

Ekonomická krize je ve své podstatě apolitická. Bere si líné Řecko, stejně jako pracovité Irsko. Nabízí se otázka, zda-li je současná ekonomická krize skutečnou krizí globálního kapitalismu. Dnešní systém je založen na růstu a heslem doby je často „užívej si – spotřebovávej a nemáš-li sílu spotřebovávat, zadluž se.“ Kde je tedy potřeba skutečně škrtat a šetřit a kde je potřeba více vydělávat, tedy změnit systém, zabránit korupci, podporovat vzdělání, inovace a vybírat efektivně daně? Snad napoví rok 2012.

Vydáno pod