Mantinely pracovní doby a proplácení přesčasů

Praha - Řada šéfů trvá na tom, aby jejich podřízení pracovali podle jejich potřeb bez ohledu na pracovní dobu. Přesčasy ale často vůbec neproplácejí a někdy dokonce argumentují tím, že pokud se to zaměstnanci nelíbí, na jeho místo čekají desítky jiných. Jenže tím porušují zákoník práce, který v oblasti přesčasů stanovuje jasná pravidla. Rady, na co má každý zaměstnanec nárok a jak se bránit případné zvůli šéfů, jsme pro vás připravili ve spolupráci s náměstkem generálního inspektora Státního úřadu inspekce práce Jiřím Macíčkem.

Začneme tím nejzákladnějším: jak dlouhá vlastně může být pracovní doba? Podle zákoníku práce má pracovní týden čtyřicet hodin, pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel, určuje začátek a konec pracovní směny, přičemž délka pracovní směny nesmí přesáhnout 12 hodin. Zákoník práce rozlišuje rovnoměrné a nerovnoměrné rozvržení pracovní doby, popřípadě pracovní dobu pružnou.

Rovnoměrná pracovní doba

Rovnoměrně rozvrženou pracovní dobu zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, tedy maximálně čtyřicet hodin týdně, popřípadě stanoví i kratší pracovní dobu. V praxi to ale nemusí nutně vypadat tak, že pracujete od pondělí do pátku od 8 do 16 hodin, tedy každý pracovní den odpracujete osm hodin. Rovnoměrně rozvržená pracovní doba znamená maximálně čtyřicet hodin v jednom týdnu, takže se také například může stát, že v pondělí, v úterý a ve středu budete pracovat 12 hodin, ve čtvrtek jen čtyři a od pátku do neděle máte volno.

Zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance nejpozději dva týdny před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena.

Nerovnoměrná pracovní doba

Nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu rozdílně, například v jednom týdnu odpracujete celkem třicet hodin a ve druhém týdnu padesát hodin. Průměrná týdenní pracovní doba ale také nesmí přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, tedy maximálně čtyřicet hodin týdně.

Pružná pracovní doba

Dále zákoník práce připouští ještě pružné rozvržení pracovní doby. To v sobě zahrnuje dva časové úseky, základní a volitelnou část pracovní doby. V základní pracovní době je povinen zaměstnanec být na pracovišti. Ale pokud máte za povinnost být na pracovišti denně dejme tomu od 10 do 14 hodin, není na vás, zda do práce přijdete již v pět ráno nebo z ní odejdete až v deset večer.

I v rámci volitelné části pracovní doby určuje zaměstnavatel, v kolik nejdříve můžete do práce přijít a v kolik z ní nejpozději musíte odejít. V praxi může zaměstnavatel stanovit i více úseků základní pracovní doby, například v rámci volitelné pracovní doby 6:00–18:00 hodin určí zaměstnavatel základní pracovní dobu od 8:00 do 11:00 a od 13:00 do 15:00 hod.

Při pružném rozvržení pracovní doby musí být průměrná týdenní pracovní doba naplňovaná ve vyrovnávacím období, které stanovuje zaměstnavatel. Toto období nesmí být delší než 26 po sobě jdoucích týdnů. Jen kolektivní smlouva toto období může vymezit na nejvýše 52 týdnů. Vyrovnávací období může být ale i kratší, například týdenní nebo měsíční. I tady platí, že pracovní směna nesmí přesáhnout dvanáct hodin.

A jak se pozná, co je řádná pracovní doba a co již je přesčas? Stanovená týdenní pracovní doba musí být naplněna v určeném vyrovnávacím období, pokud bude průměrná stanovená týdenní pracovní doba překročená (na příkaz nebo s vědomím zaměstnavatele), jedná se o práci přesčas. Nestačí tedy, aby zaměstnanec sám o své vůli si „vytvořil“ práci přesčas tím, že v rámci volitelných úseků pracovní doby stráví na pracovišti delší než stanovenou týdenní pracovní dobu, v takovém případě se o práci přesčas nejdedná, protože zaměstnanec si výkon práce mimo základní pracovní dobu může v rámci pružné pracovní doby vyrovnat.

Přesčasy a jejich proplácení

Ať už ale máte pracovní dobu jakoukoli, co se týče přesčasů, hovoří zákoník práce v paragrafu 93, který se vztahuje na přesčasovou práci při rovnoměrném i nerovnoměrném rozvržení pracovní doby i na pracovní dobu pružnou, jasně. Přesčasy může zaměstnavatel nařídit jen z vážných provozních důvodů, nejvýše však v rozsahu 8 hodin týdně a 150 hodin za rok. Práci přesčas nad tento limit může zaměstnavatel požadovat pouze tehdy, pokud se na tom se zaměstnancem dohodne.

Výroba igelitových tašek a fólií
Zdroj: ČT24/Jan Langer

V souladu se zákoníkem práce náleží za odpracované přesčasy přednostně mzda s příplatkem, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodne na čerpání náhradního volna. Podle § 114 zákoníku práce náleží za práci přesčas příplatek ve výši nejméně 25 % průměrného výdělku.

Jak se bránit?

Pokud váš zaměstnavatel nedodržuje zákoník práce, obraťte se na inspektorát práce. A to buď telefonicky, e-mailem či osobně. Nejjednodušší je podat podnět elektronicky - formulář podání i s potřebným návodem najdete na webu inspekce práce.

Vydáno pod