Konec daňových her bez hranic. Unie chce omezit přelévání zisků

Brusel/Praha - Z Evropské unie přichází ostrý vzkaz zpřísnit vymáhání daní od velkých nadnárodních firem. Důsledky dlouhotrvající praxe si státy uvědomují na pozadí astronomickým příjmů firem - a tomu odpovídajících daňových ztrát. Obchodní koncerny totiž mohou díky složité síti dceřiných společností legálně přelévat majetek a vyhnout se tak placení daní. Bruselu proto dochází trpělivost a přichází s novým plánem změnit – podle jeho názoru - benevolentní pravidla a prosadit placení daní tam, kam skutečně mají mířit. Velké firmy sice jen chytře využívají odlišného nastavení v jednotlivých státech, úměrně k našponovaným rozpočtům a chybějícím daním v řádech miliard ale trpělivost politiků pomalu končí.

Jak přimět velké firmy, aby ve státech, kde jejich podnikání přináší ohromný úspěch, něco ze svých příjmů také ponechaly? S tím si lámou hlavu nejen jednotlivé země, ale několik let i Evropská unie a OECD. Firmy využívají mezer ve vymáhání daní už řadu let, právě krize ale zřejmě donutila státy seriózně řešit, kdo všechno daně řádně neplatí tam, kde má.

U složitého problému začněme jednoduchým příkladem: Od roku 2007 společnost Facebook jen na britském trhu dosáhla příjmu kolem půl miliardy liber. Zdejší státní kasa ale získala od lídra na poli sociálních sítí za stejnou dobu zhruba 1 milion liber. A například v roce 2012 firma v Británii na daních nezaplatila prakticky nic. „Facebook platí všechny poplatky vyžadované právními předpisy Spojeného království a postupujeme v souladu s daňovými zákony ve všech zemích, kde působíme,“ oponoval mluvčí společnosti v tiskovém prohlášení na začátku října.

Navzdory údajům je vyjádření zástupce Facebooku pravdivé. Stěžejní princip podobných daňových úniků je ve skutečnosti zcela legální. Na jedné straně zde stojí logická snaha každé firmy vydělávat pro sebe i investory, na druhé pak snaha vyhýbat se daním tam, kde příjem reálně vznikl – to vše ovšem v mezích zákona. „Firmy se snaží pouze chovat racionálně a využívají toho, co jim legislativa Evropské unie a jednotlivé státy umožňují,“ uvádí Lenka Mrázová z daňového oddělení PricewaterHouse Coopers.

Ilustrační foto
Zdroj: ČT24/Thinkstock

Kde daně mizí

Na pozdější díry v příjmech Evropská unie zadělala vlastně sama, když v roce 1990 vyšla vstříc rostoucím globálním firmám. Tzv. Směrnice o mateřských a dceřiných společnostech měla zabránit tomu, aby firmy kvůli odnožím v různých státech danily dividendy víckrát než jednou. Podpora ekonomického růstu firem ale do několika let přerostla Bruselu přes hlavu: znamenala téměř žádné zdanění. Firmy totiž využívají složité sítě svých odnoží a místo velké daně v jednom státě převedou peníze do jiné země, která stejnou daň nevyžaduje. Zisk nakonec není reálně zdaněn ani v jednom státě. Vzniká tak efekt mezi experty známý jako dvojí nezdanění.

Dalším tématem, proti kterému unie i další mezinárodní společnosti dlouhodobě zahajují boj, je tzv. hybridní danění. Zjednodušeně: to, co je v některých státech považováno za úvěr, jinde funguje jako majetkový podíl – samozřejmě s odlišným daněním. Firmám pak stačí peníze převést do země s „výhodnějším“ systémem.

Přeshraniční manévry s daněním příjmů se dosud řídily jednoduchým pravidlem: co není zapovězeno, je dovoleno bez ohledu na fakt, jak moc to může bít do očí. „Pokud je snížení daňového břemene v mezích zákona, lze obtížně stanovit hranici mezi “patřičným„ a “nepatřičným„, respektive “morálním„ nebo “nemorálním„… Důležité je, aby nedocházelo ke zcela umělému přesouvání zisků za účelem jejich nezdanění a přesuny měly ekonomickou podstatu,“ dodává Miroslav Svoboda ze společnosti Delloite.

Unie (a tím pádem i jednotlivé státy) nyní bude chtít globálním koncernům typu Facebook, Google, Amazon nebo Starbucks zamezit daňové úlevy. Právě hybridní systém má Brusel výrazně omezit. Inspirovat se chce také červencovým summitem G20 nebo „Akčním plánem“ OECD. Dokument z minulého roku požadoval zvýšit rozsah informací, které si mezi sebou vyměňují finanční úřady v jednotlivých státech.

Nadnárodní společnosti by nově měly zveřejňovat jediný a zjednodušený číselný údaj o daních, které odvedly v každém ze členských států, v nichž působí. Evropská komise má rovněž představit kodex chování pro auditory a poradce.

Eurokomisař Algirdas Šemeta
Zdroj: Thierry Charlier/ČTK

„Když jsou naše pravidla zneužívána k tomu vyhnout se placení jakékoliv daně vůbec, pak je třeba je upravit,“ pronesl tento týden eurokomisař pro daňovou problematiku Algirdas Šemeta. Novelizovanou směrnici a její pravidla by unie v jednotlivých státech ráda prosadila už koncem příštího roku. ČR chce nejdříve posoudit definitivní návrh změn, podle mluvčího ministerstva financí Ondřeje Šrámka ale iniciativu jednoznačně podporuje.

Problém vyvádění peněz do tzv. daňových rájů není cizí ani českému prostředí. Více zde

Současný systém přeshraničního zdanění je podle odborníků natolik složitý, že místo jednotlivých změn musí přijít zcela odlišný koncept. Nejčastěji je zmiňován princip jednotného zdanění. Firemní zisky by podle něho podléhaly daním skutečně v místě, kde vznikly, nikoliv po přesunu do „štědřejších“ států. Ani to ale nemusí být ideální lék. Ve složitých majetkových sítích firem totiž často není jasné, kde přesně jejich podnikání probíhá.

Šálek daňové úlevy

Na mocné firmy a jejich danění ale kromě politiků vyvíjí větší tlak také veřejnost a média. Přesvědčila se o tom i společnost Starbucks. Ta na konci minulého roku dobrovolně zaplatila o 10 milionů liber vyšší daň, než skutečně musela. Chvíli předtím totiž vyšlo najevo, že za 14 let existence na britském trhu odvedla na daních jen 8 a půl milionu.

Jde ale o ojedinělou výjimku firmy, která „vykoupila“ své svědomí. Mnozí manažeři namítají, že jsou nuceni děr v systému využívat. Už jen proto, že je k tomu nutí tvrdá konkurence. Plán EU přiškrtit daňové úniky navíc může narazit u ekonomických liberálů. Podle Miroslava Svobody tak firmám zbývá bedlivě sledovat, jak s jejich příjmy naloží nová pravidla – a hlavně samotné vlády. Ostatně, u těch, které se potýkají s nedostatkem peněz, může znít unijní výzva atraktivně. Nesouhlasit naopak mohou státy, které dosud těžily z výhodného daňového nastavení a bojí se ztráty konkurenční výhody.

Miroslav Svoboda, Delloite:

„Je nutné si uvědomit, že existují státy – členské země EU, které na daňových výhodách postavily velkou část svojí ekonomiky… Jednota všech států v rámci EU záleží spíše na ekonomických zájmech jednotlivých států. Na příkladu eura lze doložit, že není jednoduché ty, co pravidla porušují, vyloučit nebo 'potrestat'.“

Vydáno pod