Praha – Zajištění na stáří nemusí mít výhradně podobu spoření u bank a dalších finančních institucí nebo investic do cenných papírů či nemovitostí. Vsadit je možné také na děti a vzdělání. Právě rodina po celá staletí zajišťovala seniorům důstojné stáří. Teprve před 90 lety začal její roli postupně suplovat stát. Bude návrat do historie tou správnou cestou? Nebo je sázka na děti jen „zpátečnickým přežitkem“?
Šetříme na důchod: Milujte se a množte se
Téměř 50 miliard korun se každoročně nedostává v českém důchodovém systému. Lidem, kteří si chtějí zajistit klidné stáří bez ohledu na stát, lidovci léta doporučují: pořiďte si hodně dětí, které se o vás v důchodu postarají. Teď po této taktice volá i předseda vládní důchodové komise Martin Potůček. „Já si myslím, že základní životní strategické rozhodnutí by mělo být, aby lidé zvažovali, že budou mít děti. To je úvaha, kterou bych předřadil doporučením všech ostatních finančních produktů,“ míní a poukazuje na to, že tento recept prověřila historie. Fungoval ještě začátkem minulého století.
Jenže spoléhat na děti dnes není jednoduché. Společenské klima, jež měří úspěch množstvím věcí, které si lidé mohou koupit, rodině nepřeje. V porovnání se zahraničím v Česku „neletí“ ani zkrácené pracovní úvazky. Právě čas rodičů je ale tím, co děti potřebují. „Nejde jenom o to, dvě tři děti si pořídit, ale také prožít s nimi jejich dětství tak, abyste si s nimi vybudovali základ, na který by si mohly pozitivně vzpomenout, až budete potřebovat pomoc vy, jaké to bylo, když ony potřebovaly vás,“ upozornil sociolog Ivo Možný.
Kromě času na výchovu by rodiče neměli šetřit ani na vzdělání svých potomků. Jak totiž ukazují statistiky ministerstva práce a sociálních věcí, rozdíly v platech v závislosti na vzdělání jsou v Česku propastné. Zatímco člověk se základním vzděláním vydělává necelých 18 tisíc korun hrubého měsíčně, u vysokoškoláků je to přes 48 tisíc korun. Rozdíl mezi průměrnými platy středoškoláků a vysokoškoláků pak činí zhruba 22 tisíc korun měsíčně. Jinými slovy čím vyšší vzdělání svému dítěti zajistíte, tím větší máte šanci na to, že mu v rodinném rozpočtu zbydou peníze na přilepšenou pro staré rodiče.
Avšak i vzdělání něco stojí. I když se na českých univerzitách zatím neplatí školné, přesahují podle průzkumu ministerstva školství výdaje vysokoškoláka 8 tisíc korun měsíčně. Pět let vysokoškolského studia tak vyjde zhruba na půl milionu. A v desítkách tisíc korun ročně se pohybují i náklady na mladší děti. Investice do dětí tak není zrovna levnou záležitostí. Avšak kromě zabezpečení ve stáří slibuje i „nefinanční benefity“ v podobě radosti ze společně strávených chvil nebo úspěchů ratolestí. A to už dodává tomuto typu výdajů smysl.
Ivo Možný, sociolog
„Dnešní společnost je nepřátelská rodině, ale stále existují vrstvy společnosti, které děti mají. Pokud se začne veřejná rozprava, jež nám dává obraz o tom, jaký svět je a co je a není důležité, posouvat k tomu, že rodina je základ státu a společnosti, tak má celá tato civilizace větší šanci do budoucna.“
Pokud se vám přesto zdají investice do dětí jako „z Marsu“, můžete zhodnotit peníze jinak – například prostřednictvím vlastního vzdělání. Jak ukázala analýza demografky Jitky Rychtaříkové, čím vyššího vzdělání lidé dosáhnou, tím vyššího věku se dožijí ve zdraví a prodlouží tak dobu, kdy si mohou vydělávat. „Ve věkové skupině 50 až 79 let jsou muži, kteří mají základní vzdělání, omezeni v běžných aktivitách v 67 procentech, kdežto vysokoškoláci jen ve 46 procentech. Ženy se základním vzděláním jsou ve věkové skupině 50 až 79 let omezeny asi v 61 a vysokoškolačky v 47 procentech aktivit,“ upřesnila v rozhovoru pro portál ČT24 Rychtaříková.
Optikou státu
Vzdělanější populace je také přínosem pro státem financovaný důchodový systém. Studie Institutu pro demokratickou a ekonomickou analýzu ukázala, že pokud by se podařilo zvýšit vzdělanost Čechů na úroveň Finska, zvýšil by se během 80 let tuzemský hrubý domácí produkt o 700 %. Ani takový růst HDP by sice nedokázal zcela vymazat deficit důchodového systému, mohl by ho ale zmírnit a státu ušetřit miliardy.
Snížení schodku by přinesl i nárůst porodnosti. Více dětí totiž znamená zpomalení stárnutí populace, a tedy více těch, kteří budou budoucí důchody platit. Bude-li dostatečně razantní, mohlo by se Česko vyhnout takovým bolestným scénářům, jako je skokový pokles penzí nebo naopak nárůst odvodů na sociální pojištění.
Státní penze v číslech
Státní důchodový systém je nepřetržitě v deficitu už pět let. V roce 2013 schodek vyšplhal takřka na 50 miliard korun. Příjmy systému v posledních letech pokrývají jen zhruba 86 % výdajů na důchody. A bude hůř. Pokud se černé prognózy stárnutí populace naplní, vybere stát podle studie Institutu pro demokratickou a ekonomickou analýzu v roce 2050 na sociálním pojištění méně než 60 % toho, co ze své kasy vyplatí na penzích.
Jenže aby si český důchodový systém udržel alespoň současný standard, muselo by se dlouhodobě rodit alespoň 130 tisíc dětí ročně. Takových met ale ČR dosahovala naposledy počátkem 90. let, kdy na jednu ženu připadalo 1,9 dítěte. V roce 2013 oproti tomu přišlo na svět necelých 107 tisíc dětí. Skok na 130 tisíc je tak jen těžko představitelný.
„Musíme si uvědomit, že počet živě narozených dětí také závisí od počtu žen v reprodukčním věku, a protože se po 90. roce pořád snižovaly počty živě narozených, tak počet žen v reprodukčním věku budeme mít nižší. Asi by se tedy muselo rodit víc než dvě děti na jednu ženu. To je, myslím, totálně nereálné, protože v současné době je to 1,45 dítěte a stále to klesá,“ obává se demografka Jitka Rychtaříková.
Bez reformy to nepůjde
O tom, že by vzdělané děti samy o sobě mohly spasit důchodový systém, pochybuje také šéf vládní důchodové komise. „První pilíř má v tuto chvíli mnoho organických vad. Jednou z nich je například to, že OSVČ do něj přispívají podstatně méně než zaměstnanci a zaměstnavatelé. Další problém prvního pilíře je v tom, že stát neplatí za státní pojištěnce, to znamená za nezaměstnané, rodiče na rodičovské dovolené a podobně,“ uvedl Potůček.
Reformě důchodového systému se tak Česko nejspíš nevyhne. Čím víc ale bude ekonomicky aktivních Čechů a čím budou vzdělanější, bude reforma méně bolet. I to je investice, která se počítá.