Pro klienty fungujeme jako vrba, vyprávět musí chtít sami, říká pečovatel roku

„František Kotil od počátku v pozitivním slova smyslu vyčnívá z řady pečovatelů,“ píše se v komentáři k ocenění pečovatel roku. Letošním laureátem v kategorii Pobytové služby se Kotil stal díky své empatii a veselé mysli, sám v Událostech, komentářích nejvíce vyzdvihuje schopnost komunikovat s klienty. Oceňuje ale celý tým domova sociální péče v Hagiboru.

Video Události, komentáře
video

Události, komentáře: Pečovatel roku 2019

Za svou největší přednost Kotil považuje schopnost komunikovat, zdůrazňuje ale, že sám by vyniknout nemohl. „Ocenění je v podstatě pro celý náš tým, celý Hagibor. Ať už jsou to pečovatelé, ergoterapeuti, sociální pracovnice,“ jmenuje.

K pečovatelství se podle svých slov dostal oklikou, když jako dobrovolník pomáhal handicapované ženě na vozíku. Ta ho nasměrovala do sociálních služeb. „To, že jsem si potom vybral jako cílovou skupinu seniory, bylo už asi dílo náhody,“ míní Kotil.

V zaměstnání se prý setkává s velkým množstvím silných příběhů z války. „Mnozí naši klienti byli svědky vraždy vlastních rodičů, sourozenců,“ přibližuje. Vůbec nejvíc v něm ale rezonuje příběh ženy, která přežila koncentrační tábor a po návratu navštívila své přátelé s nadějí, že mají některé její ukryté věci. „Na věšáku visel její kožich, který na sobě měla jednou. Ti přátelé jí ho zapřeli, takže když odcházela, vzala ho, utíkala a oni za ní volali, chyťte zlodějku. Na lidi, kteří se vrátili z táborů smrti, tady nečekalo vůbec nic hezkého,“ popisuje.

Podle držitele ocenění pečovatel roku je vždy důležité získat důvěru klienta, což trvá různě dlouhou dobu – někdy měsíc, jindy dva roky. Vždy prý čeká, až se sami rozhodnou vyprávět své příběhy. „Mám pocit, že protože jsem muž, kterých v sociálních službách není mnoho, mám důvěru klientů daleko dřív než třeba moje kolegyně,“ připouští Kotil.

Za nejtěžší momenty pečovatel označuje úmrtí klientů. „Pracujeme s nimi moře let, známe je ze všech stran, fungujeme pro ně jako vrba. Neznáme pouze jejich příběhy, ale i příběhy jejich rodin, dětí, vnoučat. Dá se to přirovnat téměř k odchodu blízké osoby,“ líčí.