Ústavní soud zamítl návrh senátorů na proškrtání zákona o financování politických stran, mimo jiné by taková změna vedla ke zrušení tříprocentní hranice pro státní příspěvek. Skupina senátorů se domnívala, že zákon po loňské novele ještě více posílil etablované strany na úkor jejich menších konkurentů.
Tříprocentní hranice platí, nejmenší strany příspěvek za hlasy nedostanou. Ústavní soud odmítl stížnost
Studio Brno: Ústavní soud nezměnil zákon o financování stran (zdroj: ČT24)
Rozhodování Ústavního soudu o stížnosti proti zákonu o financování politických stran patrně neprobíhalo hladce. Během rozhodování se změnil soudce zpravodaj, původně byla v této pozici Kateřina Šimáčková, vystřídal ji však Radovan Suchánek. Znamená to, že návrh nálezu předložený původní zpravodajkou patrně nenašel mezi ostatními soudci dostatečnou podporu. Celkem šest soudců potom uplatnilo odlišná stanoviska k výroku i odůvodnění.
Suchánek v odůvodnění, proč soudci zamítl stížnost podepsanou osmnácti senátory, mimo jiné upozornil, že Ústavní soud nemůže zkoumat, zda je zvolená právní úprava optimální, ale zda je „ústavně souladná“. Zároveň kritizoval, že část senátorů, kteří se ke stížnosti připojili, pro novelu, kterou kritizují, hlasovala. „Bez nich by tento návrh zákona nebyl Senátem schválen,“ konstatoval Suchánek.
Stížnost mimo jiné mířila proti současné úpravě státního příspěvku, který strany dostávají, pokud získají ve volbách alespoň tři procenta hlasů – základem je šest milionů korun ročně, za každou desetinu procenta voličské podpory se zvyšuje o 200 tisíc korun ročně až do pěti procent hlasů (potom dostávají strany 900 tisíc na jeden mandát poslance nebo senátora). Podle autorů stížnosti je tříprocentní hranice příliš vysoká.
Ústavní soud upozornil, že o tříprocentní hranici rozhodoval již počátkem století – a stížnost již tehdy zamítl. Zároveň upozornil, že například pirátská strana, která v minulosti patřila do skupiny malých stran, které na žádný příspěvek nedosáhly, i tak v loňských sněmovních volbách výrazně uspěla a je v současnosti třetí nejsilnější politickou formací. Soudci se proto domnívají, že strany jsou a měly by být schopné obstarat si peníze u občanské společnosti a nebýt závislé na státu.
Členové horní komory ovšem namítali i to, že zákon nařizuje, aby půjčky pro strany poskytovaly jen banky a další peněžní instituce, ke kterým mají podle znění stížnosti snazší přístup velké strany. Malým banky nepůjčí tak ochotně.
Soud však připomněl, že jde o protikorupční opatření. Zamezuje tomu, aby byly strany po zvolení „vděčné“ tomu, kdo jim půjčil.
Soud se na podnět senátorů zabýval také limitem na finanční dary stranám. Limit činí tři miliony ročně od jedné fyzické či právnické osoby. Poslední část výtek senátorů se týkala pravidel pro financování politických institutů stran. Mohou usilovat o získání příspěvku na podporu své činnosti. I zde však stížnost narazila na námitku protikorupčních opatření.
Návrh charakterizoval zákon jako „převráceného Jánošíka“. Chudým podle autorů stížnosti bere a bohatým dává. Podle soudce zpravodaje ale není možné dosáhnout toho, aby si všechny strany byly absolutně rovny. Zásadní je spíše to, že nic nebrání stranám přímo v kadidatuře.
Ke stížnosti proti zákonu o financování politických stran se připojili senátoři za STAN, tři lidovečtí senátoři, ale i nezařazení členové horní komory – bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová (za SZ), majitel loterijní společnosti Ivo Valenta (za Stranu soukromníků) nebo předseda Strany práv občanů Jan Veleba.