Ve věku třiadevadesáti let zemřela v pardubické nemocnici dlouholetá předsedkyně Konfederace politických vězňů (KPV) Naděžda Kavalírová. Úmrtí ženy, která se po Listopadu zasloužila o odškodňování za komunistické perzekuce, oznámila její dcera Blanka Matějíčková.
Zemřela Naděžda Kavalírová, letitá předsedkyně Konfederace politických vězňů
Z archivu ČT: Vzkaz Naděždy Kavalírové (zdroj: ČT24)
Naděžda Kavalírová se narodila 13. listopadu 1923 ve východočeském Opočnu. Absolvovala Masarykovu vyšší školu zdravotní a sociální péče, v dalším studiu jí ale zabránilo uzavření českých vysokých škol nacisty za druhé světové války.
Před komunistickým převzetím moci působila v orgánech Československé strany národně socialistické a v době puče se coby studentka medicíny zúčastnila studentského pochodu na Pražský hrad, který se 25. února snažil podpořit prezidenta Edvarda Beneše v pro-demokratickém řešení tehdejší vládní krize.
Trest za průvod na Hrad
Když Beneš demisi demokratických ministrů přijal a vlády se plně ujali komunisté, čekal Kavalírovou za její společenskou angažovanost postih. Studia medicíny musela opustit a dál se živila jako zdravotní sestra v jáchymovských uranových dolech, perzekuce ale neskončila. Po maďarském protikomunistickém povstání v roce 1956 ji tehdejší justice ve vykonstruovaném procesu odsoudila za vlastizradu k pěti letům odnětí svobody.
Podmínečného propuštění se dočkala o tři roky později díky žádostem, které nepřetržitě podával její otec, a pracovat mohla jen v dělnických profesích. Rehabilitace se dočkala teprve v roce 1967 a v době pražského jara nastoupila na ministerstvo práce a sociálních věcí, kde jako řadová úřednice setrvala až do důchodu (1984).
V aktivním pracovním životě ale pokračovala i poté, nejprve na právním odboru předchůdce dnešní České správy sociálního zabezpečení, v letech 1991 až 1994 v odboru odškodňování ministerstva spravedlnosti – to už pod vlajkou nápravy křivd.
Naděžda Kavalírová u památníku obětem železné opony
Uznání pro Mašíny
V otázkách rehabilitace lidí, které komunistický režim neoprávněně trestal, se Kavalírová začala angažovat bezprostředně po sametové revoluci. Od roku 1990 působila jako místopředsedkyně Konfederace politických vězňů, v roce 2003 se stala její předsedkyní. Od prosince 2007 do ledna 2013 také předsedala Radě Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Poté, co v únoru 2008 premiér Mirek Topolánek ocenil osobní medailí bratry Josefa a Ctirada Mašínovy, kteří se komunistickému režimu v Československu postavili se zbraní v ruce, označila Kavalírová premiérovo rozhodnutí za přelomové. Přiznala, že během útěku Mašínů na Západ se staly zlé věci. „Ty jsou ale vyváženy jejich obrovskou myšlenkou útěku za svobodou, aby mohli celému světu sdělit, co se u nás v 50. letech dělo,“ řekla tehdy serveru iDnes.cz.
V říjnu téhož roku ale Zdena Mašínová, sestra slavné dvojice, odmítla převzít v přítomnosti Kavalírové státní vyznamenání pro svého otce, účastníka protinacistického odboje Josefa Mašína. Jako důvod uvedla pracovní činnost Kavalírové v období normalizace i její údajnou „neznámou minulost“.
„Zlo jsme nepotrestali“
Za své společenské angažmá obdržela Kavalírová řadu ocenění včetně Zlaté lípy ministra obrany nebo Řádu Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy, druhého nejvyššího státního vyznamenání.
„Mně dnes nevadí staří komunisté. Mně vadí, že do těch řad vstupují mladí lidé. Oni nevědí, že tento -ismus byl zločinný a zavrženíhodný,“ prohlásila v jednom z loňských rozhovorů. „Všechny totality jsou zvrhlé a ta komunistická byla zvlášť zvrhlá. A ona získává v našich zemích, protože jsme zlo nepotrestali, mladé lidi.“
Poslední rozloučení s Naděždou Kavalírovou se uskuteční v pátek 27. ledna od 13:00 v Bazilice Nanebevzetí Panny Marie na pražském Strahově.